Já budu nová, lepší, sluneční...slibuju...Jsem totiž máma!

3. března 2014 v 19:20 | gahurka

Abyste nebyli mimo mísu...Musím na vysvětlenou zmínit dávnou historkou z mladých let. Jeden známý při potyčce chtěl někoho sejmout pěstí a jak se tak napřahoval, tak loket umístil nějakému nabušenému mladíkovi mezi oči a rozbil mu dioptrické brýle. Každý, kdo brýle nosí tuší, že to dotyčného mladíka nepotěšilo a vražedný výraz ve tváři zvěstoval, že jeho pěst dlouho nebude zastrčená v kapse. Jelikož bylo jasné, kdo by dopadl v potyčce hůř...Kamarád se omlouval větou....Já ti koupím nové, lepší, sluneční.



Já vím, že s mateřstvím to snad nemá až tak moc společného...ale já jsem si na tuhle větu vzpomněla už mockrát v životě. Přijde mi trefná. Hlavně ve smyslu, že někdy si člověk v životě uvědomí, jak s přicházejícími událostmi mění hodnoty. Jak věci nedůležité nabývají na důležitosti a jiné hodnoty se ztrácejí v propadlišti minulosti a přijdou člověku najednou banální a směšné, jako by vykonstruované a hloupé.



Byla jsem těhotná a dneska, když se dívám na ten uzlíček s tmavými vlásky, tak už mi to nepřijde ani pravda. Šahám si na propadlé břicho a říkám si, že to není možné, že tam ten človíček kdysi byl. Pak si vzpomenu jak jsem v krvi a potu tváře tlačila a uvědomím si, že je to přece jenom pravda, že ke mně opravdu patří a hledám v jeho tváři svoje rysy a rysy manželovy. A čekám na každý náznak úsměvu, který bych si z jeho tváře ukradla a vtiskla si ho do paměti.



Návrat z Turecka do Čech a ty dlouhé dva měsíce bych nazvala "čekačka". Vlastně jsem byla ráda, že jsem vůbec doletěla, neb na letišti v Istanbulu, matka zmatená, čekala na špatném terminálu. Když ani patnáct minut před plánovaným odletem letadla se nic nedělo...už mi to připadalo divné...A ejhle, lidi čekali na letadlo do Paříže. (A já si říkala, proč se mě ta Turkyně ptá, jestli umím francouzsky). Tak jsem s taškou a pupkem běžela a zdáli už na mě volali...Zuzana? Vienna? Tak jediné štěstí, neodletěli beze mě a neporodila jsem z toho. To by se taťka divil, kdybych mu volala z Paříže, ať pro mě přijede :)

Vánoce, Silvestr a to všechno okolo se mi slívá v jednu velkou šmouhu omezenou na to, že jsem v posteli koulela očima do tmy a nemohla spát, abych nakonec rozsvítila a četla kvantum knih. Povětšinou od dvou do sedmi do rána, abych pak usnula na tři hodiny. Ale četla jsem pár úžasných knih, které nebyly vůbec o těhotenství a dětech, ale o životě. O tom, jak je život strašně vzácný. A já po večerech nepřemýšlela, jak ten náš malý kulíšek bude vypadat, ale jediné, za co jsem se v duchu modlila svými vlastními slovy bylo...hlavně ať je zdravý.



Vlastně nevím, jestli porod popisovat, protože za prvé je to intimní záležitost a každá žena ho prožívá jinak. A taky nerada bych některé, které to v životě teprve čeká nějak vystrašila...Tak nebudu zabíhat do podrobností...Ten výsledek je ale něco, co se popsat nedá a je to to nejhezčí, co se mi v životě událo. I když musím říct, že o ten nejhezčí moment jsem přišla vinou celkové narkózy. Pamatuju si, jak mi kamarádka Eliška vyprávěla, že si hrozně přála rodit spontánně, ale byl to císař a ona z toho byla smutná...A já ji uklidňovala, že hlavně, že jsou obě v pořádku, což je samozřejmě pravda. Ale až šlo o mě, tak si člověk uvědomí, o čem mluvila. U mě to vypadalo na spontánní porod. Prošla jsem všemi porodními fázemi a skoro ve všech těch momentech, kdy už to bylo rozjeté, jsem křičela, že už žádné kontrakce nechci a v duchu mi běželo hlavou, že žádné další dítě už nikdy mít nebudu. Pak jsem se tak strašně snažila a tlačila, protože jinak to stejně nešlo. Moje mamča tam seděla na židli a byla bledá jak stěna. Asistentka se jí ptala, jestli jí je dobře. Já jsem měla mezi kontrakcema a v duchu jsem si říkala: "Tak to je super, já tady zdechám a oni se ptají mojí mámy, jestli jí je dobře". Pak to zase přišlo. A nic. Nikam se to nehýbalo. Při seběvětším tlačení se malému nechtělo ven. Pak už mi ta situace přišla tak demotivující (pokaždé kontrakce, tlačení a řev a prohlášení, že se směrem ven nepohnul), že jsem přistoupila na císaře. Paní doktorka se skepsí v hlase prohlásila, že stejně nevypadám, že bych chtěla další dvě hodiny tlačit...Mrzelo mě, že to byla ta poslední věta, co jsem před uspáním slyšela, ale byla to vlastně pravda. Připadala jsem si jako krkavčí máma. Jako někdo totálně slabý a bez vůle...Malého mi donesli někdy ve tři ráno a já si říkala, co že je to za cizince. Že třeba mi ho vyměnili. Ten moment štěstí, kdy bych ho k sobě jako první přivinula, mi ukradli. Moje máma a moje švagrová, ho držely v náruči dřív, než já. A ten vztah k tomu drobečkovi přicházel nějak pomaleji. Pamatuju si na první moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem máma...První den, kdy byl se mnou celý den na pokoji a večer ho sestřička odvezla s tím, že ještě potřebuju odpočívat. Celý ten den jsem ho měla u sebe v posteli a voněla jsem k němu. Čechrala mu vlásky na hlavě a prohlížela si ho. Když ho pak odvezli, pořád jsem kolem sebe cítila jeho vůni a přála jsem si, aby mi ho vrátili..Už mi v té náruči chyběl. Zapadl tam totiž, jako klíč do zámku. Jako by tam patřil celou dobu a já to jenom nevěděla...



A pak přijel táta, můj manžel. Myslím, že nikdy nezapomenu, jak se na něj se slzami v očích díval a jak mi děkoval a říkal, že mě miluje. Náš brouček zrovna spokojeně spinkal a Tolga mu dal prst do pěstičky, kterou náš syn pevně sevřel.



Všechno se změnilo a téměř hmatatelně tu proměnu cítím. Tam někde vevnitř už nebudu nikdy stejná. Vždycky už tady bude někdo, o koho budu mít strach. Jehož dechu budu v noci naslouchat. A uvědomila jsem si, že pro našeho syna se budu snažit být lepším člověkem...trpělivějším, vnímavějším, laskavějším, chápavějším...Nikdy jsem neměla ráda větu, "Já jsem prostě taková, tak mě takovou musíš brát". Mám pocit, že pokud si nějakou svoji chybu uvědomuji, měla bych na sobě pracovat...Před tím, než se Evrim narodil, mě trápily myšlenky, jaká budu máma, protože mi přece chybí ty a ty vlastnosti. Jsem taková a maková a možná nedám svému dítěti to, co potřebuje. Ale teď už to vím...On potřebuje mě a já potřebuji jeho.
 

Zatim, co spi...

21. listopadu 2013 v 19:13 | gahurka
...Hmmm, tak kde jsem to skoncila ve vypravovani toho sveho zivotniho pribehu? Uplne jsem se zhrozila, ze uz je to 3 mesice, co jsem nic nenapsala, ale vymluvu mam fakt dobrou...Nebyl cas :)

Po svatbe to totiz nabralo rychly spad a porad se neco delo a kdyz rikam porad, myslim tim fakt porad. Nejdriv to zaclo vyrizovanim mezinarodniho oddaciho listu. Zjistila jsem totiz, ze krasna cervena turecka knizka s nasimi fotkami, coz je turecky oddaci list, nam pro vyrizeni ceskeho oddaciho listu proste nestaci a tento doklad je platny tak akorat v Turecku. Informace okoli znely, ze mezinarodni oddaci list nam vystavi urad, na kterem jsme byli oddani. V Urle na urade takovy papir nikdy nevideli a nevedeli, co po nich chceme. Proto jsem byla v zivem kontaktu s Ceskou ambasadou, jez jsem oznamila svuj problem. Na ambasade mi oznamili, jak se prislusny doklad jmenuje. V Urle stale nevedeli, o co se jedna. Opet jsem kontaktovala Ceskou ambasadu s prosbou, ze potrebuju ten doklad naskenovat a do Urly poslat. Jeste ze na ambasade sedela a sedi velice prijemna a vstricna pani, protoze po par dnech jsem mela pocit, ze jsem v Kocourkove a ze si budu trhat vlasy z hlavy, jestli mi nekdo nerekne, jak to teda mam vyridit. Pani ambasadnice vyslysela me prosby, kdy uz jsem fakt nevedela kudy kam a po predchozim zdrahani, ze doklad ma, ale uz je vyplneny a nemuze mi ho tedy poslat, protoze jsou tam osobni a tudiz zneuzitelne informace, doklad nakonec zaslala. Samozrejme tam ty osobni udaje vybelila a poslala pouze prazdny dokument. Tohle jsme poslali do Urly, aby jsme zjistili, ze hlavni vedouci, ktera by o vydani dokladu rozhodla, odjela na dovolenou. Aaaaaaaa!!! Tak jsme cekali. Po dovolene dalsi telefon do Urly, aby nam hlavni matrikarka oznamila, ze mezinarodni oddaci list uz nekdy v zivote videla a dodala pozitivni informaci. Vydaji nam jej i v Istanbulu, vcetne razitka apostily. Hura! Ted nastala faze premlouvani manzela, abysme tam zajeli, coz taky nebylo hned, protoze Turci maji taky porad na vsechno cas. Nakonec jsme tam prijeli a cekali, ze to bude jeste nejaky cas trvat, ale ono ne. Odjeli jsme vcetne dvou mezinarodnich oapostilovanych oddacich listu. Jeden do Cech, ten si pak nechaji a druhy na Ceskou ambasadu pro vyrizeni shengenskeho viza pro Tolgu.

(Nevim, jestli vite...Ale Turecko samozrejme neni v Schengenu, takze vyrizeni viza pro turecke obcany je pomerne obtizna zalezitost. A rozhodne si nemyslim, ze by to bylo pro nic za nic. Pri zadosti o vizum pred snatkem musel Tolga dokladat prijmy z Turecka na bankovnim ucte, coz znamena, ze je zamestnany; doklad od zamestnavatele, ze dostava pouze dovolenou a ze je opravdu zamestnany, musel mit hotovost na ucte; musel dokladat, ze je v Turecku zdravotne pojisteny; musel ukazat letenku na data, ktere byly uvedeny na zadosti o vizum; musel mit z Cech zvaci dopis, kde jsme se zarucovali, ze v pripade, ze vzniknou s jeho navstevou jakekoliv naklady, tyto za nej vsechny uhradime; osoba uvedena ve zvacim dopise musela dolozit vypis z bankovniho uctu, ze na tuto navstevu ma financni prostredky a samozrejme musel mit platny pas a zaplatit za zadost asi 60 EUR. Toto schengenske vizum bylo pak udeleno presne na dobu, ktera odpovidala datumum na letence. A to nemluvim o tom, ze pri prvnim udelovani viza byl na pohovoru, kde se ho pracovnik ambasady ptal na osobni veci tykajici se naseho vztahu...jako jak a kde jsme se seznamili a podobne. Vizum pokazde dostal. Poprve byly procedury nejhorsi, coz jsme vedeli. Na podruhe uz jsme tusili co a jak a navic se vratil do Turecka, takze uz zadost posuzuji jinak, ale papirovani je kolem toho porad stejne. Vyhnul se akorat tem osobnim otazkam.
No a po svatbe? To jsem jela vyrizovat zadost ja. Na ambasadu jsem jela s balickem Haslerek v kabelce (ktere v Turecku samozrejme nekoupite, proto je oceni hlavne Cesi), coz nemelo byt neco jako "svesticky z nasi zahradky", ale spis podekovani za pomoc a neco maleho pro radost. Doma jsme to vyplnili, co jsme nevedeli, to jsme nevyplnovali. Nesla jsem Tolguv pas, fotku a mezinarodni oddaci list. Jako muj manzel uz za zadost neplatil a vizum bez dalsich okolku dostal na trictvrte roku na neomezeny pocet vstupu.
Takze ted se jenom smeju, ze si me vzal stejne jenom kvuli vizu. Dokonce padl navrh na jmeno naseho syna...pry by to mohl byt Schengen).

Pak jsem opet zamerila usili a stupnujici se stiznosti na stavajici byt, abychom se prestehovali a obcas z toho na me padala strasna depka, ze tam nebudu a nejsem tam rada. Nebavilo me tam byt, nelibilo se mi okoli, nebavilo me doma fungovat a na to se nabalovaly dalsi veci. Nechtelo se mi tam nic vymyslet a zvelebovat, varit me tam taky nebavilo, protoze porad jsem si rikala, ze do toho mista nechci investovat ani cas a ani zadne penize, kdyz se prece budeme stehovat. Ale ke stehovani jsem se mela porad jenom ja. Tak za prve jsme se stehovali tri mesice pred tim a za druhe byla samozrejme podepsana smlouva na rok a zalezelo na majiteli, co nam na to povi...Behem bydleni jsme ale prichazeli na veci, ktere jsme samozrejme pred tim ani netusili a vzali ten byt hlavne proto, ze byl levny a blizko lokality, kde uz jsme zili a se nam zdala celkem v pohode. Ale zacali jsme tam zit a zaclo to. Pri prvnim ezanu (uz jsem zminila 5x denne oznamuje immam cas k modleni zpevem) mi vstavaly vlasy hruzou na hlave. Nas Tarzan nam halekal primo do oken, tak ze se to nedalo preslechnout, takze jsme pokazde zavirali to jedno okno, ktere jsme mohli otevirat. Ostatni okna Tolga nechtel otvirat, protoze by se tam mohl snadno nekdo dostat. Dum byl v silenem kopci tak, ze z jedne strany vypadal jako prizemni a ze druhe strany jako bychom bydleli ve druhem patre. Majitel nabidl, ze muzeme mit mrize v oknech, ale ja jsem nechtela, protoze jsem nechtela mit pocit jako ze ziju ve vezeni. Dalsi problem, jez jsem objevila bylo, ze pokazde, kdyz jsme se odnekud vratili a byt byl tudiz nevetrany, zdalo se mi, ze je tam zapach a nevedela jsem proc. Az potom jsme zjistili, ze kolem kuchynskeho okna vedou odpadove trubky. To, ze tam chodily vsude okolo pani a slecny s hadrem na hlave, ktere neustale kricely na deti nebo na sousedky, to by zas tak nevadilo, kdyby me pokazde neocumovaly a nemely porad nejake otazky...Turecky neumim, ale uz neco rozumim...takze jsem vedela, ze se ptaji jestli jsem tehotna, aby se pak hned zeptaly, jestli jsem taky vdana a jestli ten cernovlasy muz je ten muj manzel napriklad. (S Tolgovou maminkou jsme se tomu pak hrozne smaly, protoze jsme rozvijely tuhle debatu...Jako, ze kdybych umela vic Turecky mohla jsem rict, ze ale ten cernovlasy muz neni otcem ditete a ze nevim, kdo jim je)...No proste jsem mela sto chuti se misto cervenani studem a vztekem vztycit a jednu jim napalit, ale rikala jsem si, ze treba blbe rozumim a radsi jsem delala, ze nerozumim vubec. Blbci jsou proste vsude. No a vrchol byl, kdyz jsme takhle jednou v noci spali s otevrenym oknem. Ja jsem se v noci probudila a otevrela jsem na pul oci, abych uvidela svitici oci ve tme. Neco pomerne velkeho sedelo v nohach postele a divalo se, jak spime. V te chvili jsem zacala rvat "krysaaaa", Tolga se posadil v posteli vedle me, oba jsme na to cuceli a ono to pak uteklo oknem, abychom zjistili, ze z ulice k nam prisla na navstevu toulava kocka. Takze jsme na noc prestali otevirat i to posledni okno. Deprese z mista se tim jeste prohloubily a ja jsem rekla, ze tam proste nebudu.

O vikendu po tehle prihode jsme odjizdeli do Izmiru. Tolgovi rodice uz nam pred tim nabizeli, ze kdybychom se rozhodli hledat novy byt, pomohli by nam s vyberem. Tolga je cely den v praci a ja bez te turectiny bych se nezvladla s majiteli dorozumet a navic orientace v Istanbulu nulova, coz jsem vedela i bez toho, aby mi to nekdo rikal. Takze do Istanbulu odjeli s nama a veci nabraly tak rychly spad, ze jsem se nestacila divit. V nedeli vecer jsme se vratili do Istanbulu, v utery jsme meli vybrany novy byt a v patek uz jsme se stehovali. Nasledujici stredu jsem ja pak odjizdela na mesic do Cech, takze to byla akce "Kulovy blesk" a pan Hrusinsky by z nas mel urcite radost, jak jsme byli pekne zorganizovani.
V pondeli i v utery se Tolga uvolnil nakonec z prace a obvolavali jsme par inzeratu, ale samozrejme vsichni majitele meli na prohlidku cas az odpoledne nebo vecer. Dostali jsme napad, ze budeme objizdet lokality, kde by se nam libilo bydlet a budeme se tam prochazet. V oknech bytu k pronajmu jsou vzdycky velke cedule s telefonnimi cisly na realitni kancelar. Nebo se Tolgova maminka ptala lidi na ulici, jestli nevi v okoli o nejakem byte k pronajmuti (hotovy Sherlock Holmes :) ). Na par bytu jsme se byli podivat a bylo to neco udesneho. Byty spinave a neuklizene. Zdi odrane. Zahalene sousedky. Okoli neuteseneho vzhledu, takove na ktere byste se nechteli podivat z okna a projizdet se tam s kocarkem. Nebo to bylo zase drahe tak, ze jsme si to nemohli dovolit. Uz jsem z toho zacala byt unavena a to jsem mela za sebou jeden den a rikala jsem si, kde to zas skoncime. Dalsi den to same. Byli jsme se podivat na jeden byt, ale citila jsem se tam strasne stisnene. Byt byl novy a uklizeny a videla jsem, ze rodice uz mysleli, ze ho vezmem, ale nechtela jsem zase vzit to prvni, co se namane a pak si rikat, ze jsme meli vic hledat. Chtela jsem nejake misto, kde se budu citit od zacatku dobre. Kde uz bude konecne doma a nebudu se chtit za pul roku stehovat. Kde se budu citit bezpecne a budu tam rada...Pak jsme uvideli jedno misto. Mala dvoupatrova vila se stromy okolo. V prizemi kadernictvi a v okne bylo uvedeno, ze byt nahore je k pronajmu. Na cislo jsme volali, ale nikdo to nezvedal. Tolgova maminka sla proto do kadernictvi zjistit, co je to za byt. Dostali jsme informaci, ze byt ma asi 70 metru ctverecnich a je dvoupokojovy (tzn. ma tri pokoje a kuchyn...v Turecku je obyvaci pokoj samozrejmost a jako pokoj se tedy neuvadi). Zajasala jsem, ze je to male, ale ze by to mohlo byt pro nas akorat. Chteli jsme se podivat, takze jsme v kadernictvi nechali cislo. Majitel se vecer ozval a my jsme jeli na prohlidku. Schodiste vevnitr bylo ciste vymalovane. Byt mel ctvercovou nevelkou kuchyn, ale linka byla udelana z hezkeho svetleho dreva s mramorovou pracovni plochou. Z kuchyne se slo na balkon. Hned jsem si vymyslela, ze to bude pracovni balkon na veseni pradla. Pokoje byly male, ale svetle a ciste s plovoucima podlahama. Obyvak mel dalsi balkon, na kterem bylo udelane barbecue a hned jak jsem se na Tolgu podivala tak mi bylo jasne, ze myslime na to same...jak bysme si tam v lete udelali posezeni a vecereli bychom tam. Obyvak byl nejprostornejsi casti bytu, ale tak akorat, aby se tam clovek mohl hnout a nepotrebovalo by to hodne zarizeni. Obyvak byl jako dve propojene mistnosti. Na ctverec nalepeny mensi obdelnik, ktery v byte vytvari roh. Puvodne jsme mysleli, ze tam udelame pracovni kout, ale nakonec jsme to prehodnotili, ze to bude hraci koutek pro prcka, nez bude mit detsky pokoj ve vedlejsim pokoji. No a pak nam majitel ukazal tresnicku na dortu tohoto bytu a tou byla koupelna se zachodem. Tak na to jsem koukala s otevrenou pusou, protoze nic tak maleho jste nevideli. Velikosti spise jako spizirna nebo nevim k cemu bych to prirovnala. Ani klasicke umyvadlo se tam neveslo a proto tam musel dat tretinove. A prvni, co me napadlo bylo, jak bych tam umyvala maleho. Z te koupelny jsem byla vic nez rozladena a byl to jediny duvod, proc jsem nad bytem nejasala a nadseni trosku opadlo. Ale majitel nam potom rekl cenu a ta to vyresila za nas. Platili bychom stejne jako za ten predchozi byt. A byty v lokalite bytu noveho byly mnohem drazsi (protoze lepsi lokalita). A bylo to. Potom jsem si rekla, ze na kazdem byte by se proste nasla nejaka nevyhoda a ze najdeme reseni, jak to udelat. Nase prababicky nemely koupelnu zadnou a teplou vodu, co by tekla z kohoutku uz vubec ne a taky vychovavaly a umyvaly deti...Nejsem prece zadne maslo, ne?
Takze nastalo obdobi zarizovani stehovani. Dokupovani nezbytnosti jako byly zavesy a zaclony. Vybirani nove skrine a casu traveneho s rodici o samote. Jsem si rikala...Tak a ted se holcicko teprve ukaze, jak si poradis s turectinou. Nakonec to nebyla zadna hruza a spis mi to strasne pomohlo, nez cokoliv jineho. Nosila jsem s sebou neustale slovnik (maminko, dekuju za ten vanocni darek, co uz mi nekolikrat vytrhl trn z paty), takze kdyz jsem neco nevedela, tak jsme to nasli ve slovniku. Tyto slovicka jsem si pak zapisovala do sesitu. Tolgova maminka mluvila pomalu a jednoduchyma vetama a vetsinou uz podle vyrazu tvare poznala, jestli rozumim. Ja jsem mluvila hrozne, ale maminka naslouchala a vetsinou pak prekladala tatinkovi ve srozumitelne turectine...Tak napriklad nepouzivam casy a mluvim pouze v pritomnem case. Budoucnost vyjadruji slovem sonra (potom) a minulost önce (pred tim). Ruce a nohy a mimicke svaly jsou mym opravdu velkym pomocnikem. Ale mluvit blbe je lepsi nez nemluvit vubec, rekla jsem si. Zkousim, co to jde a nemam moc prilezitosti, protoze doma mluvime anglicky...Ale tohle byla ta nejlepsi skola turectiny, protoze jsem proste musela mluvit. Nebyl tam nikdo, kdo by mi to prelozil a nebyl tam nikdo, kdo by to rekl za me a nemohla jsem cely den mlcet. Navic musela jsem rict, jakou chci skrin, jake chci zavesy. Ze nemam rada kyticky a ze se mi libi spis nez neco vyrazneho, prirodni barvy a ze nechci k veceri jist rybu, protoze v Turecku se pece ryba i s hlavou a ja nerada, kdyz na me ta ryba z talire kouka...Nakonec jsme se hodne nasmali a byl to uzasny tyden. Rodice strasne pomohli. Vsechno zabalili, vybalili, odnosili. Tolgova maminka je takova pani, co ma energie na rozdavani a trosku jsem z toho pak zacla byt nervozni, protoze jsem si nektere veci chtela udelat sama, ale jsem prece tehotna a nic delat nemuzu. Pak odjeli. Ja jsem si to dosporadala, jak jsem chtela, nabalila jsem se do Cech a odjizdela s pocitem, ze tam se teda rozhodne budu rada vracet.

A Cechy krasne, Cechy me! Uz byl podzim. Ten krasny teply a ruznobarevny, ktery mam rada. Jak rekla Maricka: "Kdo je nejlepsi malir ze vsech? No prece podzim!" Musela jsem se tomu smat, ale je to pravda. Nejak jsem se toho vseho nemohla nabazit. Vzduch, barvy, doma, tatiii, mamiii, mamincina kuchyne a nase ranni caje, vylety do mesta na kaficko, peceni kolacu, muj prvni knedlik a teplo rodinneho krbu. Maricka, ktera kazde rano, nez odchazela do skoly, prisla pohladit a dat pusu na brisko. Ruce tech nejblizsich nastrazene na brichu a cekani na nejaky zachvev. Alino ucho na pupiku a ujisteni, ze se tam neco deje. Rozprazena tatinkova naruc na letisti a poznamka, ze vypadam stastne a par nadhernych odpolednich dnu stravenych s nejlepsi kamaradkou a uzivani si, ze jsme spolu, samy a stastne, protoze i kdyz se to nekdy nezdalo, zivot je krasny. Jedno odpoledne s kamarady ze Zelandu, kteri se museli vyptat, jak se mi v tom Turecku zije. Jedna poucna, ale nadherna a usmevna prednaska o tom, ze problemy se daji resit pevnym objetim a ze ruce byly cloveku dany hlavne proto, aby jimi hladil ty, co ma rad (a proto skoda, ze mame jenom dve...nekdy bych potrebovala byt stonozka nebo aspon chobotnice). A ze to, ze je nekdo star,y neznamena, ze je odepsany, ale ze to znamena nezmernou moudrost a nadhled. A spoustu povidani, aby si clovek zas a znova uvedomil, jak je krasne se sebevyjadrit v jazyce, ktery je rodny. A taky cekani. Cekani na prijezd manzela, ktery par dni pred odletem tvrdil, ze to byly krece v brichu a ne nas spolecny potomek, co v tom brichu citil :)

Nez po 14 dnech prijel Tolga na 9 dni za nama, spoustu jsem toho stihla. Hlavne nechat vyridit ten cesky oddaci list, na jehoz doruceni jsem ted cekala (vyrizeni melo trvat 4 az 6 tydnu, ale domluvila jsem si to predem, takze prislibili, ze behem 14 dni to bude hotove...tak se i stalo), tak abych mohla zacit vyrizovat nove doklady s novym jmenem.
Ale chteli jsme si to uzit a aby Tolga Cechy lepe poznal, vic toho videl. Tolga byl v Cechach vzdycky asi jenom na tri dny, coz je dost malo. Ale ted jsme prece jenom neco stihli. Spoustu prochazek po okoli, vylet do skanzenu v Roznove pod Radhostem a vyslap k Radegastovi (duchodkyne a tehotna vystup znacne nezvladaly a funely a funely :)...chvili jsem si rikala, ze se tam necham vytahnout kladkostrojem treba), navsteva obuvnickeho muzea a mrakodrapu ve Zline, vylet do Buchlovic a na Buchlov, prochazka Zlinem a navsteva restauracniho zarizeni s mym bratrem a jeho zenou..na pivo samozrejme, navsteva hokejove zapasu Zlin versus Litvinov, kino, a celodenni vylet do ZOO Lesna bez lidi a pak se mu samozrejme podstrojovalo. Protoze k ceske kulture patri taky ceske jidlo. Takze dostal plneny bramborak, svickovou s knedlikem, cesnekovou pomazanku (kterou ted musim pravidelne vyrabet i v Turecku...a vubec uz nerika, ze je to nezdrave), vepro knedlo zelo, chlebicky. No jako na zamku jsme se meli. Tolga porad vzpomina a se zalibenim se divame na tech 1400 fotek, co nafotil, ale ja u toho mam lehce melancholicke pocity...Kde domov muj...A ted jenom slycham, ze podzim je proste nejkrasnejsi obdobi, ktere v Cechach videl. Asi pro to, ze je tak fotogenicke. A to tam jeste nebyl na jare!

A sup zpatky do Turecka...Tolga odjel napred a ja za nim o tyden pozdeji kvuli papirovani. Neco se zmenilo. Chtelo se mi, tesila jsem se a bylo to poprve, co jsem prozivala takove pocity po te, co jsem se nastalo prestehovala.
Doma to teda byla perlicka pro otrle, tak jsem se hned v pondeli pustila do uklidu. Z lednice se smutkem v dusi a myslenkou na hladovejici deti v Africe, vyhazela zkazene jidlo, protoze ten muj chlap si neumi ani nakrajet lilek a osmazit ho na olivovem oleji. A kdyz jsem mu rikala, co tam beze me bude delat ty 4 mesice, jak prezije, tak rikal ze prezival i pred tim, nez jsem s nim zacala bydlet. Ale do dneska jsem neprisla na to, jak to zvladl. A tak jsem mu to potrebovala vynahradit a zacla konecne varit, protoze nova kuchyn je proste prakticke misto a rada tam konecne travim cas. A Tolga to znacne ocenoval, teda pred tim, nez se postavil na vahu...A hubnul do te doby, nez jsem udelala jablecny strudl s oriskama.

Na konci rijna (presneji 29.10.) jsme vyrazili do mesta s tureckyma vlajkama na oslavu vzniku Turecke republiky. Tolga chtel moc jit. Turecka vlajka v ceske ruce mi prisla jako trosku extrem a nepotrebuju mavat vlajkou, protoze to delaji vsichni. Ten duvod byl jiny. Je to vlastne oslava Atatürka a s nim je spjaty pojem sekularni stat a to si podporu zaslouzi. Podporu ze sveta a proto jsem tou vlajkou mavala taky ja. Tak jako si zaslouzi podporu uznani Tibetu jako nezavisleho statu napriklad. Utlak a nesvoboda by nemel patrit do zadnych dejin demokratickeho statu. Turecko se jako demokraticky stat navenek tvari, ale kazdy tady se presvedcuju, ze pro nektere cleny vlady je to pouze slovo na papire. Vyznam jim nejak unika.
Oslavu vzniku republiky doprovazely protesty a policisti na Taksimu zase pochodovali v plne polni, vyzbrojeni pendrekama a slznym plynem...samozrejme pro dobro Turecka je treba turecke obcany peprit a vypeprit jim tu nespokojenost z hlavy, popripade vymlatit z nich nazory, jez se s temi vladnimi neslucuji.
Den mel byt uzavren velkolepym ohnostrojem nad Bosphorem, ktery se zpozdil o vice nez dve hodiny, protoze pan premier zrovna v ten samy den potreboval slavit uplne neco jineho, nez republiku a vzdat holt sekularnimu statu a otviral jakysi tunel.
Tak jsme tam s davy cekaly a cekaly, pili jsme s Tolgou a tureckou kamaradkou Nesrin salep a mackali se tam jak sardinky. Tolgovi jsem opatrovala vyvysene misto, ktere nebylo moc pohodlne, ale bylo mi jasne, ze fotky odtud budou krasne. Ohnostroj byl opravdu nadherny. Nejvic lide vzdychali a delali "ooo" kdyz se na temne obloze objevil pul mesic a nasledne vedle neho hvezda, coz melo znazornovat symboly na turecke vlajce samozrejme. Ja jsem obdivovala obrovske svetelkujici pampelisky se stredy z ruznych barev, drzela jsem Tolgu za nohu, kdyby padal a poslouchala ten udiv kolem sebe. Pak jsme prejeli lodi do Asie a stavili se jeste u Nesrin a Nuriho (nasich istanbulskych kamaradu) na caj. Probirali jsme rozdil mezi Turkama a Cechama, aby mi Nuri rekl, ze mam skvele vychovaneho, vzdelaneho a moderniho Turka za manzela a ze ne kazdy Turek je takovy. Tuhle smutnou pravdu jsem uz zjistila. Mame kolem sebe same rozumne, vzdelane lidi, protoze vrana k vrane asi seda, ale je pravda, ze pak clovek vyjde na ulici s vlasy odhalenymi a do pul zad a obcas si pripada, ze je skoro nahy.

Za dalsich 14 dnu kamaradka Bara zorganizovala akci, ktere se nakonec neucastnila. V mesici listopadu se vari dezert aşure a venuje se sousedum. (Aşure se nepripravuje pouze v Turecku, ale take napriklad v Iranu). Aşure ma hustotu asi jako pudink a vari se z fazol, cizrny, psenice, susenych merunek a fiku (zapomnela jsem neco?). Doslazuje se cukrem a sype orisky a zdobi zrnickama z granatovych jablek. Aşure pochazi ze starych dob. Byla jsem poucena, ze se varilo na Noemove arse, kdyz jeho pasazeri nemeli co k snedku, tak Noe rozhodl, at kazdy prinese, co ma a z toho se pro vsechny neco uvari...Ta kombinace zni asi zvlastne, ale ja bych se po tom mohla utlouct i kdyz na pohled to Cechovi bude asi pripadat nevabne. Nesrin prijela a slovenska kamaradka Ludmila, ktera tady zije uz dlouho. Dovezly velikansky hrnec a varil se plny. Tri misticky aşure jsem snedla ja, jeden Tolga, jeden jsme venovali domacimu Cemalovi a zbytek si rozdelily holky mezi sebou. Ale byl to krasny den. Michaly jsme jak blaznive a porad doredovaly vodou, protoze to bylo moc huste a nakonec to bylo jak v hrnecku var. Hrnec po okraj, div ze to z toho neteklo ven a opakujici se veta...Jezis, toho je! Allah, allah!

A ted? Doladujeme byt. V loznici mame postylku, tak uz to vypada, ze nekoho cekame. Kazdy vecer lezim s pupkem ven a sleduju ty ruce a nohy nebo co mi to tam pochoduje a vlastne dela ty kopce na brichu. Pozoruju, jak se moje telo meni a rikam si, ze to nejsem ani ja. Ale pak ho hladime jak blaznivi a ja si rikam, jestli to pres tu hrosi kuzi vubec citi...Evrim, muj Evrim, nas Evrim. Tolga na nej mluvi turecky a tvrdi, ze je to jen mezi chlapama a nechce mi to prekladat. V noci, kdyz lezime prituleni, tak uz nebudi jenom me, ale probouzi Tolgu kopancema do zad. Kde jsou ty dny, co jsem byla porad nervozni, ze ho necitim? A pak cosi se stalo. Pripadalo mi to jako velky zazrak. Poprve, co jsem si uvedomila, ze tam fakt nekdo je. Pred tim to byly jenom obrazky na obrazovce ultrazvuku a ted to bylo tak skutecne a nase. Dali jsme nekomu zivot a ten nekdo se hlasi k svetu a k nam. Je se mnou spojeny a vzdycky uz asi bude. Myslim, ze Tolgu poznava, protoze kdyz na nej zacne mluvit, broucek se uklidni a ja si predstavuju, jak ma nastrazene usi a posloucha. Videli jsme ho a pry je mi podobny. Asi bude mit ty nafoukle skrane po me, to je pravda, ale jsem porad hrozne zvedava, co bude mit ze me a co z toho cloveka, ktery vedle me kazdy den usina a diva se na me a moje rostouci bricho s laskou.
Vim, ze je to asi hloupost a velka hloupost, ale sverila jsem se manzelovi, ze treba uz me nebude mit potom tak rad, az se malosek narodi a on mi na to odpovedel: Pak budes mit vedle sebe dva muze, kteri te budou milovat!



50 priznaku toho, ze uz jsem v Turecku dlouho

20. listopadu 2013 v 17:33 | gahurka
Tenhle clanek sdilela kamaradka Bara na FaceBooku (o ktere uz tu nekolikrat padla rec a urcite ne naposled). Naramne jsem se u toho bavila a proto jsem se rozhodla clanek prelozit a posdilet vcetne mych vlastnich uvah a komentaru na dane tema, pokud nejake budou....pred tim, nez se pustim do noveho autorskeho clanku...coz bude hned vzapeti (tim myslim zitra)...snad :)

Takze:

1. Automaticky si zouvas boty, kdyz vchazis do bytu.
Ano, ale to je v Cechach prece normalni.

2. Vsechno, co prodavaji na ulici uz jsi zkusil: kukurici, musle, orisky, dzus z granatoveho jablka.
Je pravda, ze vyzkousela jsem snad uplne vsechno, i kdyz na nektere veci clovek prestane mit chut, kdyz zjisti, co to ve skutecnosti prodavaji. Tak napriklad jsem si nedala kokoreç, coz jsou grilovane streva s korenim (pry dobrota) prodavana snad na kazdem rohu a nebo işkembe çorbası (to je drzkova polevka, tu jsem nemusela nikdy). Ale ten dzus z toho granatoveho jablka, to je teda dobrota. Ja bych rekla, ze granatove jablko je k nakousnuti samo o sobe uz kdyz se rozreze. Mam hodne rada kysele, takze je to neco na me. A co teprve ocet z granatoveho jablka do salatu! Po tom se u nas doma muzou utlouct. Pry mam priste dovezt nejmin ctyri flasky.
Ale musim rict, ze at prodavaji cokoliv, dava to Turecku ten spravny orientalni nadech a mam rada, kdyz je vzduch provonenym necim. At uz jsou to horke kastany, koreni nebo more. A rada sleduju ty, co se zastavi u stanku s muslema a jednu za druhou to primo u prodejce do sebe hazou.

3. Neni den, abys nevypil aspon jeden çay (caj). Kdyz ne, citis se divne.
U nas vsichni chodi na pivo nebo holky na kavu a tady si davaji vsichni caj. V patek vecer se muzi sejdou a popiji caj a zrejme probiraji ty same dulezite veci, jako chlapi u nas v hospodach. Zatim jsem nezjistila, co delaji jejich zeny, ale zrejme jsou nekde na nakupech a ty mene majetne sedi na zaprazich domu, piji ten caj taky a drbou se sousedkama. Caj je proste mistni kolorit a k tomu patri male sklenicky ve tvaru tulipanu s podsalkem a az dopijete a nebudete chtit dalsi zlatavy mok, nezapomente polozit lzicku nahore napric salku.

4. Pratele te nezvou na vecri, ale na snidani.

5. Vis, jak se jmenuje prodejce ve tvem bakkal (obchod na rohu ve tve ulici).
Turecke jmena si nepamatuju a to znamena, ze nevim, ale zase...ta ma turectina, ze...

6. Vsechno je çok (hodne, moc): çok güzel (moc pekne), çok iyi (moc dobre), çok ayıp (moc blbe).
Çok bylo snad prvni turecke slovo, ktere jsem se naucila. Jidlo a hlavne Izmir je çok güzel a samozrejme ubrusy a decky od vsech sousedu a rodinnych prislusniku.

7. Kdyz odpovidas na otazku, zacinas vetu opakovanim (evet, evet = ano; hair, hair = ne; var, var = je; yok, yok = neni).

8. Zapomnel jsi, co znamena recyklovat.
Tak tohle je dost neblahy fakt, coz me teda hrozne mrzi, protoze to kvantum lidi, kteri v Turecku ziji, je ohromne (asi 75 mil. obyvatel). Ne, ze jenom nerecykluji, ale je jejich zivotni prostredi snad ani v nejmensim nezajima. V mistech urcenych pro barbecue bych si neroztahla deku na travu ani nahodou, protoze vsude se povaluji odpadky. Rekla bych, ze ti dobre vychovani Cesi, co si do prirody s sebou privezou, to si s sebou taky odvezou. Tady to nechaji, jak jim to odpadne od ruky. Na to, ze trikrat do tydne klepou doma koberce, tak okoli domu jako by neexistovalo.

9. Uz ti neni divne, ze auta vsude kolo stale troubi.
No divne mi to jeste porad prijde, ale uz me to tak neznervoznuje. Troubi se pri predjizdeni, aby na sebe auta upozornila, troubi se na psy, kteri si zrovna rozhodly dat slofika uprostred cesty a troubi se, kdyz se vyhraje ve fotbale a jezdi se po meste s tureckou vlajkou a to tak, ze mate pocit, ze vam prasknou bubinky, protoze to auto neni jedno, ale je jich pet. A troubi bez prestani celou dobu. Trosku na palici, ale zvyknout se da asi na vsechno...zacinam mit takovy pocit.

10. Uz vis, ze je v vzdycky v Istanbulu dopravni zacpa. Otazka tedy neni, jestli je zacpa, ale jestli je velka.
V aute si musim cist, protoze jinak mam tendence z auta vystupovat a chodit pesky, coz by bylo kolikrat rozhodne rychlejsi a chytrejsi. Byla jsem z tech, ktere doprava v Praze nevyvadela moc z miry, jen obcas jsem spatne zvladala kolony na dalnici D1, v patek kdyz jsem jela na Moravu, proto jsem pak jezdivala vlakem a ani to kolikrat nebyla zaruka...Ale po Istanbulu se kolonam na D1 jenom smeju, protoze to tady je jedna velka D1.

11. Vis, ze vsude narazis na portret Atatürka.
Uz davno jsem se prestala ptat, ci je to socha, kdo je to na vsech tureckych papirovych lirach, ci hlavu to ma Tolga vyobrazenou na penezence a hlavne kdo je Mustafa Kemal Paşa (Mustafa Kemal Paşa je totiz civilni jmeno prvniho tureckeho prezidenta, te nejvyznamejsi turecke osobnosti, uz jsem o tom psala. A paşa je titul, ktery mel Atatürk v armade.

12. Uz ses naucil akceptovat jogurt jako neco slaneho k piti k jidlu, vice, nez dat si neco sladkeho po jidle.
Tatinku, kde jsou ty casy, kdy jsem tvuj kefir v lednici nemohla ani videt? Ted kdyz prijdu do restaurace, tak si s chuti dam ayran (turecky jogurtovy napoj), ktery je v horkych tureckych dnech tak dobry a osvezujici. A dokonce po ceste z Izmiru se stavujeme na vyhlasenem miste, kde se zvlastni druh ayranu, podavany s bohatou penou, vyrabi...mnam. At zije jogurt...hlavne ten, co doma vyrabi Tolgova maminka!

13. Stezi slysis, kdyz immam v mesite vola k motlitbe 5krat denne. Poprve v 5:30.
Ezan ted uz zaplatpanbuh neslysim (tedy lepe receno, opravdu nevnimam...konecne). Ale byl to jeden z duvodu, proc jsme se prestehovali do noveho bytu. V tom puvodnim, nam tlampac s immamovym volanim k motlitbe (ezanem) znel primo do oken. Tomu se nedalo rikat zpev, protoze byl chudak tonem mimo (rikala jsem mu Tarzan, protoze tak nejak to vyzyvani k modleni znelo). A tech 5:30, kdy jsme kazde rano vstavali, abychom zavreli v lete okno, si taky moc dobre pamatuju. Mesitam a tureckemu ezanu se clovek proste nevyhne a nekdy je to docela kouzelny zazitek, kdyz se clovek diva z okna na zapad slunce a ezan se nese mestem. Ma to atmosferu. Ale je fajn to slyset, jen kdyz je na to nalada, kdyz to zni jako v ozvene z povzdali a ne kdyz to musite poslouchat, at chcete ci ne.

14. Uz jsi pil caj, kdyz bylo venku 35 stupnu.
Ano. Ale ja jsem byla takova blaznivka uz v Cechach. V lete vecer jsem si klidne udelala svarak, kdyz jsem na nej mela chut. A jak znamo horky caj v lete ochlazuje organizmus, i kdyz to zni pomerne neuveritelne. Ale to nic nemeni na tom, ze ten caj proste v Turecku patri a je jedno, jaka je prilezitost, ci pocasi.

15. Vis, ze jediny zpusob jak prejit ulici je "kamikaze styl", kdy auta mijis o par centimetru. Semafory? Co je to?
Tak u tohohle jsem se hodne smala. To totiz presne vystihuje, jak to tady vypada na ulicich. Lide krizuji, kdy se jim zachce a propletaji se mezi auty s detma za ruku nebo s kocarkem. Abych se vam popsala...Ja jsem totiz kamikaze vic, nez kdokoliv jiny, protoze des v mych ocich musi byt opravdu viditelny, coz se o tureckem obyvatelstvu rict neda. Nezridka se totiz stalo, ze me radsi ridici pustili sami od sebe. Tolga me vetsinou jak male dite drapne za ruku a udava pokyn, kdy jit. A dela dobre, jinak uz by bylo asi po me :)

16. Vis, ze prvni pravidlo o Atatürkovi je: Nesmis o nem spatne mluvit
No me to zboznovani prijde nekdy trosku moc, ale zase kdyz si clovek uvedomi, co se v tehle zemi ted deje nebo jak by asi vypadalo Turecko bez Atatürka...

17. Vis, ze druhe pravidlo o Atatürkovi je: Nesmis o nem spatne mluvit
:)

18. Zkousis smlouvat temer u vseho.
Ja jsem nikdy nedosahovala smlouvacich kvalit meho kamarada Ondry, ktery by proste vymamil i z jalovy kravy tele. Takhle jednou jsme se ho ptali, co ho to jidlo stalo a Ondra na to, stalo to 20, tak jsem to usmlouval na 10 a dal jsem mu 5 (sice to nebylo v Turecku, ale tak nejak tusim, ze by se mu tady libilo). Ja nikdy neumela smlouvat, ale je pravda, ze bych se to asi mela naucit. Vetsine Turku to jde moc dobre, az na toho meho. Nikdy jsem ho smlouvat nevidela. Taky mi prijde, ze je z toho nervozni, jako ja.

19. Vzpominas, kdyz jsi zaznamenal, ze jsou chytraci, kteri se predbihaji v rade, aniz by si kdokoliv stezoval? Tak ted jsi ty ten chytrak.
V tomto nesouhlasim. Myslim, ze v nekterych vecech budu porad Ceska...Jako ze slusny clovek proste pocka, az na nej prijde rada a odpadky neodhazuju na zem, ale do kose. A myslim, ze bych to vlastne ani menit nechtela. V Cechach jsem si nikdy neuvedomila, ze jsem vlastne hrda na sve koreny a to odkud pochazim. Porad si myslim, ze vlastenectvi v Cechach moc nema misto. Navic, kdyz lidi radi prevlikaji xenofobii za vlastenectvi. Nepovazuju se za vlastenku, ale rozhodne na me pusobi, kdyz tady slysim nebo zpivam Kde domov muj? A tohle nejspis pochopi lidi, kteri neziji tam, kde se narodili. Kteri svoji zem vymenili za lasku nebo za svobodu. Ale uvedomuju si, ze jakkoliv dlouho tu budu zit, vzdycky asi budu cizinka. Neni to o reci, o asimilaci. Je to o tom, v jakem jazyce nam rodice cetli pohadky, ktery humor je nam blizky a tom, co je nasemu srdci nejblizsi...rodina, pratele, ktere mame od malicka...Je mi smutno, nekdy hodne. Jeste ze tady je ten, co ma vzdycky pochopeni a vzdycky obejme, kdyz ty smutky na me prijdou.

20. Chodis kazdou nedeli na trh nakoupit ovoce a zeleninu extremne za levno, ale stale se snazis smlouvat.

21. Vis, kdy a kde presne jsou happy-hour vsude na Taksimu
Taksim je v podstate nakupni trida v evropske casti Istanbulu, kde jsem byla asi dvakrat. Evropska cast je od nas daleko. Ale misto je spis. nez kvuli obchodum zname tim, ze tam probihaji vsechny ty demostrace a lita tam vzduchem slzny plyn. Smutne. Vzpominam, kdyz tenkrat probihali ty nejvetsi demonstrace kvuli Gezi parku, tak mi Tolga prekladal hlasku v radiu. Za slzny plyn se v Turecku jiz utratilo tolik a tolik tisic tureckych lir z penez danovych poplatniku a jsou to vlastne jedine penize, ktere se obcanum Turecka z dani vrati primo zpet...a to do jejich oci. Takovy ten cerny humor, ktery je blizky i nam Cechum. Tolga se tenkrat smal, ale mne se chtelo brecet...S myslenkou...Proboha, kde to chci zit?

22. Vzdycky pijes nejvetsi pivo, protoze je jenom o liru drazsi
Nepiju pivo, piju caj anebo ayran :)

23. Mas nekde v byte nazar boncuğu (dablovo oko).
V Turecku je to vsude k videni. Vypada to jako lidske oko s modrym okrajem okolo. Lide to mivaji na spercich anebo nejcasteji nekde doma, coz by melo odhanet nestesti. Zatim jeste nemame, ale hodlam urcite poridit. Moc si na turecke vybaveni doma nepotrpim. Mame domacnost zarizenou spis v evropskem stylu, protoze Turci maji radi snad vsechno jen ne jednoduchost. Ale nekterym tureckym vecem se vyhybat nechci, protoze Tolga by se tam taky mel citit doma. Takze jeden turecky koberec, ktery jsme dostali od Tolgovi tety s typickymi tureckymi vzory mame a hodlam poridit par tureckych polstaru a malickosti. Na vystavku jsme samozrejme museli vystavit servis na piti nejake palenky z praveho stribra (jeden ze svatebnich daru). Dle meho nazoru kycovite, dle Tolgova nazoru velice pekne, vkusne a cenne.

24. Stale hledas ten nejlevnejsi kebab ve meste.
Ne. Porad hledam suroviny, ze kterych bych chtela varit a ktere tady nemaji jako je tvaroh, polohruba a hruba mouka, vazene kvasnice, cerstvou bazalku a parmezan a kren...Ach jo, to si jeste pockam...Maminko, chci ty tvoje uzasne kolace plnene tvarohem, nahore s povidly a posypane drobenkou...O tech se mi uz dokonce zdalo!

25. Nerikas OK, ale tamam (turecke OK)
Tak tamam je dalsi hojne uzivane slovo, ktere jsem si oblibila. A jeste lip mi zni tamam mı? (OK?)...Nevim proc mi to tak hezky zni. Mam vlastne turectinu rada i kdyz ji kulove rozumim. Teda neco rozumim, samozrejme a snazim se mluvit. Pro zasvecene to musi znit jako: Ja chtit mlekem, do obchodu behat...Ale tatinek me uklidnuje, ze by chtel videt je, jak se uci cesky. U tohohle musim zminit historku, ktera se stala kamaradce, jez je v turectine uz pokrocila (dle meho mluvi uzasne, ma slovni zasobu a rekne uz, co potrebuje bez pouziti rukou a nohou, coz je muj pripad...i kdyz by se urcite branila...ze Bau?)...Ale Bara zvedne mobil a nekdo na druhem konci chce mluvit s jejim manzelem. Bara odpovi, ze je jeho osel a ze manzel neni doma (zamenila totiz slova)...Tak tohle se mne stava uplne bezne!

26. Sve blizke muzske pratele libas na obe tvare.
Tak v mem pripade by to nebylo tak divne, ale myslim ze uz jsem psala, ze Tolga se tak vital s mym tatinkem, kdyz se poprve setkali a ten stal v pozoru, ruce pripazeny. Docela komicka scenka. Ted uz si podavaji ruku. V Turecku se kamaradi (i muzskeho pohlavi) vzdycky obejmou a na tvare se nelibaji, ale je to spis takovy dotyk tvar na tvar.

27. Uz te vic neprekvapuje, ze dva muzi chodi vedle sebe velice blizko.
Ja teda nevim. Turci jsou asi vic takovi vrelejsi, ale nemam pocit, ze by se sebe nejak moc dotykali zase.

28. Vchod k vam do bytu vypada jako obchod s obuvi.
Tak dalsi vec, kterou nepraktikuji...I kdyz to tak na chodbach casto vypada. Tchyne me pred vybiranim noveho bytu poucila, ze tohle vetsinou delaji Turci, kteri pochazeji z vesnic...Takze domum, kde maji boty na chodbe, se mam vyhnout. A kdyz jsou lidi z vesnice, vetsinou to taky znamena zahalena hlava a zvedave pani, co maji porad spoustu osobnich otazek.

29. Prijal jsi olivy a syr jako cast tve snidane.
Jasne! A chtela bych videt blazna, ktery by se takovych dobrot ke snidani vyhybal. O turecke snidani uz jsem se zminovala, takze je toho mnohem vic, co k turecke snidani patri, ale je pravda, ze ty olivy a syr je v kazdem snidanovem menu v restauraci. Jeste bych chtela podotknout, ze syr samozrejme musi byt pekne slany, balkanskeho typu.

30. Prijal jsi, ze polevka a jogurt bude vzdycky soucast kazdeho jidla.
Jsou veci, ktere mi nedelaly nejmensi problem a tohle je jedna z nich. Neco, co mi problem dela jen videt je, kdyz chleba, co se vic podoba nasi ceske vece a oni si to radi natrhaji do polevky. Ten rozblemcly chleba v polevce me teda dvakrat nelaka. Na vareni pouzivaji sul, pepr, tymian a ruzne druhy papriky. Tak ta paprika mi taky delala problem, protoze Tolga si tim zasypal kazde jidlo, co jsem uvarila, aniz by to jidlo predem ochutnal. Poprve jsem se kvuli tomu nastvala... Tak ja udelam takove dobre leco a on to zprzni paprikou. Omlouval to tim, ze leco je uplne stejny jako turecky menemen, tudiz turecke jidlo a tam paprika patri. A ted uz se kvuli tomu nerozciluju, delam, ze to nevidim. At si tam kluk dava, co chce, uz je velky.

31. Mas oblibenou znacku rakı.
Nemam. Rakı nepiju. Komu by taky chutnala ustni voda jako alkohol, ze? Je to alkohol vyrabeny z anyzu, ktery michaji s vodou...takove ouzo a pijou to opravdu moc radi. Jsem rada, ze jsme Tolgu naucili na slivovici. Tu si ted dava po veceri spis nez rakı a tu bych si zas s chuti dala, ale nemuzu. Tak aspon dostanu slivovicovou pusu vzdycky...mnam! Mimochodem...Tatinku muj milovany, jaky je stav?

32. Prijal jsi jogurt jako druh omacky.
Dalsi omyl, dle meho nazoru. Jogurtem oni se tak krmi v prubehu jakehokoliv jidla. Oni tim to jidlo zajidaji. Pry proto, ze je to zdrave na traveni. Jako omacku si to teda nedavam. Naposled jsem se provinila, kdyz jsem rekla, ze tzaziki (nastrouhany okurek, s bilym jogurtem a snad cesenek je tam taky) jsou recke a Tolga vyletel, ze je to turecke jidlo, ktere si Rekove privlastnili...Takze ted s tim trapim dalsi turecke pratele a je zajimave pozorovat, jak vsichni reaguji uplne stejne :)

33. Premyslis, ze si nechas narust knirek, abys vypadal trochu "cool".
Tohle byla dalsi vec, ktera me rozesmala, tak moc, ze jsem to musela poslat Tolgovi. Tak kdyby to slo, tak bych si ten knirek fakt snad i nechala...Skoda, ze nam holkam to vetsinou tak snadno nejde :) Tolguv knirek bylo u nas doma hodne diskutovane tema. Kdyz se zeptali jak vypada, tak jedna z prvnich veci, co jsem rekla, byla, ze ma knirek. Ale tady si knira fakt pestuje skoro kazdy. Vidim tady ty mladochy, kterym by se v Cechach kvuli kniru kazdy smal a tady je to nejaky kulturni rys, ci co. Kdyz jsem Tolgovi rikala, ze v Cechach knirek skoro nikdo nenosi, tak se pak bavil tim, ze chodil po Praze a ukazoval mi kazdeho sedesatileteho chlapa s upozornenim...Vidis, taky ma knira! Ale je mu sedesat, proboha!...odpovidala jsem ja. Pak jsem se parkrat zminila, ze bych ho bez knira chtela videt. A pak pred svatbou si rikam, co v te koupelne tak dlouho dela...A v te koupelne stoji cizi chlap, kteremu jsem se musela smat. Nastesti, nez jsem si zvykla, tak si knirek zase nechal narust. A moje svagrova Ala prohlasila, at mu vyridim, ze bez knira vypada fakt divne, coz jsem po osobnich zkusenostech, taky zjistila. No a ted si jenom rikam, jestli se ten nas maly chlapecek narodi taky s knirem. Tolga prohlasil, ze kdyz ne, tak mu nejaky domalujem, aby si pry nepripadal takovy nahaty :)

34. Myslis, ze je normalni "pit cigaretu", "zavrit telefon", nebo mit "prsici snih".
Tohle bude nejaky lingvisticky orisek. Tak k tomu by se mel asi vyjadrit nekdo, kdo nemluvi turecky jak Tatar...Ajajaj...Nebyli Tatari vlastne Turci? :)

35. Starsi sousedy nazyvas tetou a strycem.
Ani nahodou! Jak se rekne teta a stryc? :)

36. Rikas "allah allah", aby sis postezoval nebo vyjadril zlobu.
A ja si rikala na zacatku, co to porad rikaji...Pak mi to bylo osvetleno. Navic to Turci docela zajimave intonuji, takze to zni trochu jako halaa, halaa...Takze kdyz to reknu ja, tak se smeje Tolga a on zase pouziva "jezisismarjaaaa"...To slysel zas on jednou v Cechach na hokeji a je to takovy nas soukromy vtip, protoze on to vyslovuje naprosto kouzelne jako muj stryc, od ktereho to slysel, kdyz meli Zlinaci vylozenou golovou sanci. (Timto strycovi Vojtovi dekuju). A ja to pouzivam bud nevhodne a nebo to rikam blbe, protoze se ten muj manzel taky muze potrhat smichy, kdyz si hraju na Turkyni.

37. Nejsi prekvapeny, pokud nejaci lide davaji ceny stale v milionech lir.
Tak to bych byla hodne prekvapena a zatim se mi to jeste nestalo. Ale vim, ze to bylo podobne jako v Italii, nez meli euro. Pak udelali penezni reformu a skrtli par nul.

38. Porovnavas cenu alkoholu k cene jidla, ktere bys misto toho mohl snist.
Tak ja vzdycky radsi jedla, nez pila. A od te doby, co jsem misto jedne, my dva...nad zadnym alkoholem nepremyslim vubec. Za to muj tatinek prohlasil, ze me lepsi satit nez zivit...On by si to urcite rozmyslel i s tim sacenim, kdyby na to prislo :)

39. Ocekavas, ze v restauraci dostanes vlhceny kapesnik pred tim, nez odchazis.
To teda ocekavam. A je to moc prijemne, ze si clovek ma do ceho utrit mastnou pusu a ruce, ktere potom pekne voni. Tolga si vzdycky dela srandu, ze se s tim pak Turci poumyvaji celi, vcetne auta :)

40. Vis, ze kahvaltı (snidane) znamena "po kave" - a vis, ze pred snidani neni kava nikdy.
Tak v Izmiru si davame po snidani tureckou kavu, coz neni zalita kava vrelou vodou. Ale velmi jemne mleta kava se vari s vodou a cukrem ve specialnich rendlicich. Stalym michanim a jakoby slehanim se v kave vytvori bohata pena (spravna turecka kava musi mit bublinky totiz). Kava se pak podava ve velmi malych salcich a vypita je na dva dousky. Je ji malo, protoze by to postavilo na nohy i kone. Je totiz dost silna.

41. Vis, ze kdyz potrebujes nakoupit v pekarstvi, staci zavolat obchod na rohu a oni to donesou.
To jsem nevedela...Ale pry tady lze nakupovat pres internet v Carrefouru. Clovek si do virtualniho kosiku nahaze, co potrebuje a oni mu to dovezou az domu. Plati se pri prevzeti zbozi...Tak tohle by bylo rozhodne vyuzitelne tez v Cechach napriklad pro nemohouci lidi.

42. Uz jsi jedl islak (mokry) hamburger
Neeee, co to je? To zni hruzostrasne. Budu muset zjistit.

43. Uz jsi jedl midye dolma (plnene musle) venku a pozastavil ses nad tim, jak to pripravuji.
Bohuzel nejedla a tedy jsem se nepozastavila. Ale chtela bych to jednou vyzkouset...To az nebudu mit ten nafukovaci balon vepredu.

44. Vis, ze cukr bude servirovany vzdycky v kostkach.

45. Zastavil ses, kdyz jsi se dival do sveho döner kebabu, kdes ocekaval omacku a misto toho tam byly hranolky.
Ano. Zjistila jsem, ze oni nepovazuji brambory za prilohu jako my, ale za zeleninove jidlo, ktere zajidaji ryzi. Jsem v nasi domacnosti nastolila neobvykle poradky. Ze zacatku se Tolga divil, ale ted uz na to vyjevene nekouka. At zijou brambory. Ryzi muzu obcas, ale brambory porad. Nastesti u nas doma varim ja, takze si delam, na co mam chut...To je vyhoda zenskych a je treba na zenskem udelu hledat pozitiva. Akorat na zehledni kosil je porad nejak nemuzu najit.

46. Ocekavas, ze budes pochodovat do tisice schodu, aby ses dostal do baru nebo klubu.
Jeste jsem ani v baru, ani v klubu nebyla. Ale Istanbul je hodne kopcovity o tom jsem se presvedcila v nasem starem byt. Z jedne strany to vypadalo, ze bydlime ve druhem patre a z druhe strany, ze bydlime v prizemi...Takze by me ty schody vubec neprekvapily. Navic jakekoliv dlouhe schody lidi barvi na protest na barevno, takze si vsude v Istanbulu vsimam dlouhych duhovych schodu skoro az do nebe.

47. Jdes do historickeho centra mesta jen, kdyz prijedou pratele, aby te navstivili.
Protoze bydlime v asijske casti Istanbulu a to historicke centrum je v evropske casti, tak ano. Je to proste daleko a dopravni zacpy jsou o nervy (viz. bod 10).

48. Myslis, ze je normalni, kdyz motorkari jezdi v protismeru bez helmy.
Nemyslim, ze je to normalni. Myslim, ze jsou çok ayıp, ale je pravda, ze blaznovstvim ridicu v Turecku uz jsem se prestala zabyvat. Obcas me jeste neco prekvapi, ale to je zridka. Spis me bavilo poslouchat ridicske zazitky naseho tatinka a brachy, kteri ten kulturni sok v tomto smeru prozivali jeste vic, protoze jsou ridici a ja neridicka.

49. Vis, ze kazda budova ma nazev osoby a vetsinou dve cisla: stare a nove.
Dalsi novinka :)

50. Uz ses naucil hrat tavla. Jeste lepsi: Uz jsi stravil cele odpoledne tim, ze jsi sedel venku, pil caj, kouril vodni dymku a hral tavla.
Ne. Porad mam proste, co dohanet! Ale mam na to cely zivot. Ale nasla jsem se ve vetsine vyse uvedenych bodu...To asi taky neco znamena, ne? :)
 


Moje tlusta turecka svatba

20. srpna 2013 v 16:36 | gahurka

Dneska to bude krapet delsi...Asi jeste delsi, nez jste zvykli...Takze obrnte nervy!

Mame to za sebou a ja se musim vypovidat...Takovych priprav a potom je behem jednoho dne (v tomto pripade dvou dnu) po vsem. My jsme se teda celou tu dobu pripravovali v Istanbulu hlavne psychicky a tu fyzickou pripravu jsme nechavali na mamince a na tete. Takze jsme vlastne poradne nevedeli ani jeden, jak to bude probihat. Tesili jsme se na volno a nejvic planovali, jak odjet z Istanbulu co nejrychleji, abysme se vyhnuli dopravni spicce, ktera mela byt diky koncicimu ramadanu a zacinajicim statnim svatkum, nadmiru husta.

No a me zamestnavali jeste dalsi pripravy, o kterych ale Tolga nemel ani paru...Melo to byt totiz svatebni prekvapeni pro nej. Nevim, proc me to napadlo az tak pozde. Je pravda, ze jsem nad tim uvazovala uz davno a porad jsem mu rikala, at si koupi novy fotak, ze by si ho zaslouzil. A on porad odpovidal, ze ho nepotrebuje a ze mozna casem. Spis mluvil o nejakem ruskem objektivu, ale ja tomu prdlacku rozumim, takze jsem si nepamatovala ani typ, ani nic. Tak pro zacatek jsem si rekla, ze by nebyl spatny pruzkum. Pruzkum mel byt tajny a proto jsem vyuzila znalosti Tolgova nejlepsiho pritele Cenka, ktery foti taktez...Ten vlastne Tolgu k foceni pritahl a jak rika Tolga, technicke veci ma mnohem vic prolustrovane, nez on sam. Tak kdo by byl povolanejsi k radam vic, nez on? Tak jsem sedla na tajnacku k pocitaci a milemu Cenkovi napsala, ze bych Tolgovi rada koupila neco na fotak nebo fotak samotny jako prekvapeni, ale ze nevim co. Tak jsme se chvilku bavili o tom co a hlavne za kolik. Kdyz jsem rekla zamyslenou castku, tak rekl, ze objektivu ma dost a ze novy fotak by rozhodne potreboval. Poslal hned odkazy na koupi z druhe ruky a oznamil, ze za tu cenu, co uvadim, uz koupime neco profi. No nad castkou se mi protacely ocni bulvy a porad jsem to obracela zprava zleva, protoze to byl fakt ranec a navic jsem se samozrejme s nim o tak velke investici neporadila. A protoze jsem z domova vychovana tak, ze manzelske pary rozhoduji o vsem spolecne, tak jsem si rikala, aby mi nakonec za to paradni prekvapeni jeste nevynadal. Pak jsem si rikala, tak co, kdyz se mu to nebude libit, tak ho znovu proda, ale Cenk me ujistoval, ze uz ho neda z ruky. A ja se modlila. Kazdy den jsme pak travili na Skypu a probirali, jak to na nej navlikneme. Ja jsem pouze diktovala na dalku, jak mu to predame a kdy. Vse ostatni vcetne domluvy s majitelem, prevzeti, odzkouseni a platby mel na starosti Cenk. Ja jsem byla domluvena, ze penize mu dovezu s sebou do Izmiru a on ze tyden neni zadny problem. Ze si z toho nemam delat zadnou hlavu, ze jsme oba jeho pratele a veri nam. Ale ja jsem z toho samozrejme byla nervozni. Dalsi komplikaci jsem si pripravila sama, protoze jsem neudrzela jazyk za zuby a rekla jsem Tolgovi, ze mi Cenk rikal, ze taky cekaji miminko. A on, kde a kdy mi to jako psal. Nejak se mu nezdalo, ze jsme najednou takovi kamosi nebo co...Tak to jsem se zapotila. Musela jsem kapnout polovicni bozskou a to, ze jsem mu chtela koupit novy objektiv, ale ze byl moc drahy, tak jsem se na to vyprdla a Cenka jsem se na to ptala. A ted jsem se jenom modlila, aby moje herecke schopnosti byli dostatecne, moje mimika bezvyrazna a projev presvedcivy. A on mi to sezral i s navyjakem :). Takze vic jsem se o tom nebavila a dal s Cenkem planovala...

Ufff...Tak ted uz jenom vybrat penize, ale kdy kdy kdy...kdyz je Tolga porad se mnou? Den pred odjezdem jsme sli jeste nakoupit a uvidela jsem prihodny bankomat. Tolgu jsem poslala nakupovat, ze potrebuju zkontrolovat stav na ucte. Jsem se divila, ze mi to spolknul, kdyz mam cizi kartu a tady mi to stav na ucte stejne neukazuje. A on ze taky potrebuje neco zaplatit, tak stal za rohem. Tak ja honem honem...natukala prislusnou castku. A nic. Pry mam limit, tak jsem natukala mensi a to uz mi dalo ty barevne papirky s Atatürkem. Tak rychle balik do penezenky a kartu...Hmmm, tak karta jako vyjela, ale tak, ze se nedala z bankomatu vzit. Tak to chvili pipalo, ja zacala jecet, Tolga pribehl a karta zajela dovnitr. Ten kram to sezral! Zbledla jsem, pak jsem zrudla, jednou jsem si kopla a pak jsem si rekla, ze to je parada, tak ted nemam z ceho ten zbytek Cenkovi vybrat a zadny pristup k hotovosti. Cestou domu jsem nepromluvila. S pocitem, ze tohle se muze stat jenom mne a jenom v Turecku a Tolga tomu dal korunu, kdyz mi s umevem na tvari rekl, at vitam v jeho rodne zemi...Aaaaaaaaaaa...Budu vrazdit! Na cislo, ktere bylo na bankomatu napsano, samozrejme uz nikdo nesedel...Takze Tolga oznamil, ze mozna zitra. No ale ja bych byla na zhrouceni, kdyby byla karta aktivni. Da se jit do minusu, takze by to mohl byt fakt problem. Takze jsem hned doma kontaktovala mamcu, poslala cislo na blokaci a bylo to. Karta zablokovana a ja bez penez. Tak vetsinu na zaplaceni jsem mela, ale lamala jsem si hlavu, ze si Cenk bude myslet, ze jsem to nejak navlikla. Rekla jsem mu druhy den pravdu, tak se jenom smal, ze je to v pohode. Ze zbytek mu dam potom. Tak jsem se uklidnila, ze to pak nejak vyresim. Prvni predat darek.

Tak jsme vymysleli, ze jako ze po ceste do Izmiru zavola a pozve na caj, nez pojedeme k rodicum. Pak me poprosi, abych mu pomohla neco odnest z kuchyne a ja uz prijdu s fotakem....Takze jsme prijeli, ja si potrebovala stejne odskocit (tady jsme se odklonili od scenare a lehce improvizovali). Cenk neco gestikuloval, do ruky mi cpal fotak, ja jsem rychle vylovila z tasky pripravene penize a vrazila jsem mu je do dlane a napochodovala do obyvaku s vetou, ze mam novy fotak, ze moc pekne foti a cpala jsem ho Tolgovi. A on si ho vubec nevsimal! Dal se tam zaobiral nejakou optikou. Tak jsem sedela s fotakem v ruce a rikam, ze je to jeho fotak, ze jsem mu ho koupila. A on, ze jasne a zase si tam neco steloval na tom starem. Tak tam nevericne sedim a koukam na nej...A pak se divam bezradne na Cenka a on se smeje jak blazen...Tak mu ho zase davam do ruky, ze je jeho a at se na nej aspon teda podiva...Tak to uz mu asi zaclo svitat, ale porad rikal, at si z neho nedelam takovou legraci. A ja, ze je fakt jeho "really"...Tak konecne radost, na kterou jsem cekala! Dostala jsem velkou pusu a pak uz jsem neexistovala :)

V dome u rodicu velke privitani, cast rodiny jiz pritomna...a vsichni svorne krici bud ceske "Vitejte!" (to jsem je ucila minule jako pripravu na ceskou vypravu) a nebo krici "Gelin geliyor" (nevesta prichazi). Tolga oveseny fotakama a ja totalne stastna, ze uz jsme tam! Izmirske doma! Dalsi den zacinaji statni svatky, takze se vsichni bud navstevuji, nebo aspon volaji, aby si poprali hezke svatky...Neco jako u nas na Vanoce mi to prislo. Takze prijelo a odjelo spousta clenu rodiny. Takze nasadit vyzubeny vyraz zvany usmev, se vsema si potrast pravici a nejstarsim clenum rodiny polibit ruku a pak si hrbet ruky lehce a kratce dat na celo jako vyraz ucty. Vetsina lidi (setkala jsem se s tim u zen) vetsinou uz ruku nastavuji tak, ze je jasne, co cekaji a nebo proste opakuju. U nekterych opravdu starych pani to jde samo. Automaticky. Treba pri navsteve sousedu, kde sedi pani v tradicnim tureckem odevu z plandavych kalhot a bilyma satkama na hlavach. Pani si me neskryte prohlizeji, zrejme mam na cele napsano Yabancı (cizinka) a pokud ne, tak promluvim a je to jasne. Nastesti Tolga chape unavu zpusobenou nejen vzdouvajicim se brichem, ale take spolecenskyma povinnostma. Takze zbytek dne odpocivam.

A dalsi dny more...Krasne tyrkysove more, pruzracne a osvezujici v mistech vzdalenejsich od brehu temne modre. Male rybicky se mi prohaneji kolem nohou a vlny, ktere do me narazeji, vybizeji k rychlejsimu osmeleni. Kdyz tam totiz neskocim hned, neco prijde a osplichne me to stejne. Je lepsi to udelat sama, popripade hlavne necekat na snoubence, ktery mi rad s osmelovanim pomaha. Takze namocim skokem hlavu a ochutnam slanost at chci nebo ne. Pak se jenom polozit a nechat se nest. Takova prirodni vodni postel. To je ten pravy balzam na dusi a telo. Pak vylezt ven, vzpomenout si na Malou morskou vilu s pohledem na morskou penu a honem na lehatko s polstarema, se spravnou letni cetbou o Saturninovi v rukach a na stolecek ledovy citronovy caj. No neni to znacka ideal? Pak uz jenom stridat vodu a slunce, nez i to nic nedelani, unavi.

V patek po predchozich zmatenych telefonatech s rodinou a jejich zdlouhave ceste z Cech do Turecka autem konecne objeti. Pevne a vrele. Jsem rada, ze jsou v poradku na miste a vse je, jak ma byt. Trocha nervozity, jak probehne cesko-turecke sprateleni, ale je pozde vecer, vsichni jsou unaveni. Ceska posadka se samozrejme vrhne na vychlazene pivo, ktere si privezli s sebou. Nekteri se vrhnou i na tureckou veceri. V nekterych pripadech (jako u tatinka) je stesti, ze neni jediny chod jako je bezne v Cechach, ale ze si kazdy vybere, co chce a nalozi si to na talir. Takze se snazi vyhybat ruzne tepelne upravovane zelenine, ale kupodivu ani si nestezuje. To kdyby mu maminka pripravila takovou bastu doma, to si nedovedu predstavit ty komentare typu, jestli ho chce zabit, ze to nemuze myslet vazne, nebo ze je masozravec nebo tak neco. Marinka s protestama nesetri...No to jsem na to zvedava. Tolgova maminka se pred tim ptala, co varit...Ja odpovedela, lamanou turectinou...ze oni tureckou kuchyni nechteji...To na me vykulili oci...Takze jsem opravila slovicko istimiyorus na bilmiyorus (neznaji)...Renoncy v turectine mam porad...Aspon se porad neco deje.
Po veceri chvili splkneme a Tolgovi rodice jenom koukaji, jak mi jede pusa jak slajfirovi. Asi si mysleli, ze mluvim i lamanou cestinou :) Ale musim rict, ze veskera nervozita ze me opadne. Vsichni si padnou do noty. Sice si slovne nerozumi, ale porad se na sebe smejou a pohoda panuje. Takova nevyrcena, ale ve vzduchu. Moje rodina ma pocit, ze jsem udelala v turectine pokrok, protoze vim, jak mam podekovat a jak poprosit :).
Jdeme spat. My s Tolgou se ulozime na pohovku do pruchoziho pokoje a uvolnime ty horejsi pro navstevu. Rano jsme vzhuru tudiz mezi prvnimi. Zeshora krici Marinka, ze chce jet k mori, ale nechce se namazat, v kuchyni maminka pripravuje snidani po te, co mi rano zakryvala zadek v kalhotkach prosteradlem. A to jsem jeste slusna holka, v noci jsem totiz mela sto chuti se svliknout do naha, nebot spani ve skleniku, nic moc. Trousi se to na snidani, takze taky vstavame. Je sobota a mame toho moc v planu. Snidane, more a vecer rodinna predsvatebni vecere. Rodice nebyli u more uz 20 let a Marinka nikdy. Takze reditel vapenky a vudce nasi smecky, tatinek si spali jenom jednu nohu, druhou mel ve stinu. Zbytek z rodiny hezky zcervena. Mira patri do rodiny, takze ma cervenou barvu taktez, ale podari se mu doopalit ponozky, ktere si dovezl z Cech (ty bile sluncem vypalene), Marika breci, ze voda je slana a ze je to hnus. Ale vesmes se vlastne rozplyvame, ze voda je uzasna, misto krasne a ze jsme spolu.

A je vecer a co se bude dit? Slibovany henna vecer nakonec neprobehne, ale mozna je to dobre. Komorni rodinna party o 25 lidech je hrozne fajn. Probehne u Snove tety na zahrade (Snova teta je teta Hülya, jejiz jmeno znamena v prekladu Sen...a to sedi). Vsechno je to nazdobene a uzasne pripravene. Bratranec, kuchar, Kamil se postara o prvotridni turecky stul svedskeho typu a vypada to na slusnou zahradni party. Maminku to asi vsechno dojme, nebo nevim, co se ji honi hlavou, ale zacne plakat, ze pro me nemohli nic pripravit. Nevim, co rict a nekdy je objeti vic nez slova. Tak jenom vidim, jak ji Tolgova maminka objima a ma taky slzy v ocich. No ja stara citlivka se taky neudrzim, nakonec to vypada, ze tam budou brecet uplne vsichni. Tohle jsem necekala, ale asi je to neco mezi maminkama, co jeste nemuzu uplne pochopit. Asi pro nekoho jak z americkeho filmu, ale nemela jsem nikdy pocit, ze by moji rodice byli nejak sentimentalni, ale nejspis ta dalka. Taky nebylo jednoduche se jich vzdat a nechat je tam, aby nam zustal jenom pisemny styk (jak rika maminka) a obcasne navstevy.
Tolguv stryc ma proslov, Tolga preklada, ja prekladam...Obcas se do toho trochu zamotame, ale dokoncime to vymenou demo prstynku (originaly musime vyzvednout v Istanbulu, do svatby by to nestihli vyrobit, tak nam dali nahradu), spojene cervenou stuzkou, kterou stryc rozstrihne pry jenom, kdyz mu zaplatime...Tak to si parkrat cvrnknu prstem do krku, jak se v Turecku dela na znameni toho, ze jedna kapsa je prazdna a druha vysypana. Turecka rodina se hrozne smeje, asi uz pomalu zapadavam.
A stryc zpiva a ja mam koncert. Na moje zive vystoupeni vstava par clenu rodiny a tanci. Nas pohodovy vecer zakonci Marinka s babickou zazpivanim blaznive pisnicky jejiz refren je: Med med meduliii med meduuu...coz je nase spolecna cesko-turecka hymna na cely zbytek pobytu. Nemelo to chybu a jdeme spat s myslenkama na nadchazejici velky den.

Vecer si s Tolgou jeste povidame dlouho do noci. Vzpominame na nase seznameni, na setkani. Na vsechno, co mame za sebou a co mame spolecne, coz je hlavne ten v brisku, kteremu dame jmeno Sart. (Sart neni vlastne ani turecke jmeno, je to nazev hory blizko Izmiru, na ktere jsou pozustatky Lydijskeho mesta, pet stoleti pred nasim letopoctem...Napadlo nas to pri ceste do Izmiru a obema se to libilo uz taky proto, ze to neni spojene se zadnou slavnou osobnosti...snad jen filozof Sarter, politikem nema to nabozensky vyznam a chteli jsme neco vyjimecneho, neco jineho. A v Turecku se clovek muze vlastne jmenovat jakkoliv. Holcicka by byla Myra, coz je zase stary anticky nazev pro turecke mesto Demre a protoze muj tatinek je cesky Mira...tak priste). Rano snidane a trochu svatebniho zmatku, protoze zacina prijizdet rodina. Ja jsem nejvic nervozni z toho, ze pojedu ke kadernikovi a jak ja mu to budu vysvetlovat a co na te hlave nakonec budu mit, tot otazka. U kadernika jsem na zadne zkousce nebyla, jak je zvykem v Cechach, takze je to takova loterie...hop nebo trop. Rano se jeste snazim udelat neco s nehtama, vybelenyma morem, ale jinak kazdy jinak dlouhy...Ach jo, tak aspon pruhledny lak. Ke kadernikovi me doprovazi Tolga, Mira bracha, Kamil...Mam takovych bodyguardu! Tolga se mnou tam nabehne. Chlapikovi ukazu fotky, co jsem nasla na netu, ze se mi libi. Mezitim se mi vrha na nehty nejaka slecna, ze by to neco chtelo. Tak mi dela francouzkou manikuru na kratkych nehtech a vypada to krasne. Na kazdou ruku modre turecke ocicko na odhaneni zla a asi taky pro stesti. Pak se na me vrhne umyvac vlasu, pak susic vlasu, pak natacec a pote narovnavac vlasu...Pak me pani poradne zlici oci a ja doufam, ze vydrzim krasna aspon do obradu, nez se mi to rozmaze...A pak ty vlasy. Kadernik ma k ruce samozrejme podavace sponek a kluk se teda nadre, protoze tech sponek mam v hlave nakonec 51, ale udela mi krasny uces ala antika. Vsechno nadherne spletene dozadu do mysich ocasku, copanku. Pod to pevne pripevni zavoj, jak jsme se dohodli...Ma byt hlavne dlouhy a dobre drzet, nema zakryvat uces a hlavne nebude pres oblicej. At Tolga na me pekne vidi, aby pak neodhrnul zavoj a nerekl, ze tak tu on nechce. Musime eliminovat veskera nebezpeci, pak jsem to jeste pojistila fotakem, ze bez jeho evet (ano...pokracujeme v tureckem rychlokurzu), fotak vraci do mych rukou! A Tolga prijde a zalibne se na me pri vyrobe ucesu diva a foti jak blazen, kluci jsou mezitim na pivku a ja se bojim, aby je bracha moc nerozproudil uz pred svatbou. Nakonec hura domu. Bracha ma stastny usmev na tvari, ze ma Tolga skvele kamarady a ze si pokecal. Ze to kluci maji v hlave srovnane a ze je rad, ze jel...No to nam to pekne vychazi a zacina. Mira spokojeny, Tolga vypada, ze si me vezme a ja nemam na hlave uces ala March Simpsonova.

Tak a doma supky dupky do satu. Zatahnout bricho a mami zapinej, zapinej nebo uz to nevydrzim. Hura! Zapnuto, coz je pres muj pupik nadlidsky vykon. Mne se ulevi, ze uz to mam na sobe, dam si nausnice, nevestiny botky bez podpatku a jdu dat zenichovi kravatu. A zenich je teda jak ze zurnalu...akorat ten knir mi na nem nejak chybi! Pred domem uz vsichni cekaji s fotakama a foti jak o dusu a ja si pripadam pro jednou jak princezna ...krasna a milovana. Pred obradem jedeme s Cenkem udelat par fotek. No, asi kdyby mu Tolga do toho porad nemluvil a neradil mu, tak by byl Cenk stastnejsi, ale nakonec jsou z toho krasne momentky. Lidi na ulici nas pozoruji a prejou hodne stesti...A pak uprkem na obrad. Dojedeme presne v osm. Vsichni uz jsou vevnitr, jenom par rodinnych prislusniku se nam povesi na auto, ze nikam. Nevim, co se deje, tak vystupuju dverma. Tak me strci zpatky do auta, ze to by neslo...Aaaa, uplatecek od Tolgy chteli. Prijdem a nez vstoupime na terasu, cekame v pripravne mistnosti. Marinka a vsechny dalsi holcicky se nemuzou dockat, az mi ponesou zavoj. Kazda dostane kousek, toho jsem se trochu bala. Ted mi to strhnou z hlavy, protoze nepujdou a ja spadnu na zad a dam placaka...Nastesti to tam Marika mimoslovne komanduje a ke stolu s nejvetsi kvetinovou vyzdobou a bilyma ozdobenyma zidlama dorazime bez ujmy. Divam se okolo. Zahrada je nadherna, vsude prostrene stoly, na zidlich uvazane ruzove masle, strom za nama je ozdobeny bilyma stuzkama. Sedneme si, pani, kterou uz jsem videla pri vyrizovani papiru v Urle, oblikne talar. My sedime v cele, po nasi levici oddavajici, po pravici stryc Asım a teta Hülya (svedkove). Pani neco rika turecky a ja zaslechnu tercüme (prekladatel)...Tolga ze on...Pak neco povida a Tolga na to pry...Prominte neposlouchal jsem vas...A pak oddavajici neco odrika a Tolga, na nej nezvykle hlasite do mikrofonu, rekne "evet", pak preklada i pro me...v nemoci i ve zdravi...a moje "evet". Pak ze uz jsme muzem a zenou, tak se polibime. Na to pani, ze jsme se jeste libat nemeli, mame se prvni podepsat. A potom uz pry libani povoleno...A oslava! Prvni tanec. Pak pan zpevak zpiva prisernou anglictinou Yesterday, tak se modlim, aby uz skoncil. Ne, ze by moje vyslovnost byla idealni, ale chlapika bych asi mohla ucit. Turecke pisnicky jsou o poznani lepsi, akorat na ne neumim tancit...Tak jak to delaji ostatni? Obe ruce nahoru a luskat, luskat (luskat umim jednom jednou, takze ta druha ruka je tam spis pro efekt) a kroutit zadkem. Brisni tanecnice ze me teda nebude, protoze i bratranec Kamil umi prsama a zadkem trepat lip, nez ja :). Ale neumele kroky zakryli dlouhe saty, tak nakonec to nevypadalo tak priserne. A tancovala i ceska posadka, coz me pobavilo. Tatinek se odvazal, vsechny turecke bratrance pripil slivovici, takze bratrance Barbaros to neustal a valel se tam chvili po zemi na parkete. Ale vypadalo to, ze je to ve viru tance. My jsme se samozrejme museli jeste se vsema privitat. S kazdym zvlast a to v tom mnozstvi teda byla morda, ale pritom jsme vlastne vybirali svatebni dary. A ja bez te turectiny. Tak vitejte jsem zvladla a podekovat taky. Akorat kdyz nam dekovali za pozvani, tak jsem obcas odpovidala Afiyet olsun! (coz je dobrou chut...Protoze tady zasadne dekuju, ze mi nekdo da nebo prinese neco k jidlu nebo k piti...A kdyz reknu dekuju tak odpovidaji dobrou chut...tak uz jsem z toho totalne zmatena a odpovidam automaticky na jakekoliv dekuju, dobrou chut). A tak jsme tancovali a jedli a pili az do bileho rana. Teda nebylo uplne bilo, ale za to byl nadherny vyhled z terasy na more. Domecky pod nama svitily a vypadalo to, jako by clovek mel svet na dlani a patril jenom nam dvema. Krasny den to byl. Tak ted se zase se vsema po jednom rozloucit a hura do svatebnich duchen. Meli jsme objednanou svatebni noc v hotelu, tak jsem se tesila, ze se zase po dlouhe dobe vyspim. Chvili trvalo, nez jsem si teda vubec lehla, protoze rozplest ten svatebni uces dalo praci a hlavne dostat z hlavy to kilo zeleza...A pak jsme zapli klimatizaci, rekli jsme si dobrou noc pane a pani Doğan a oba jsme usnuli jak spalci. Tatka nas sice nezapomnel nabadat, hlavne at hned neotehotnim, ale to chudak prisel z krizkem po funuse :D.

Rano jsme si dali vydatnou snidani u more a hura zpet. Doufala jsem, ze uz vsichni odjeli a taky ze jo. Zustala jen ceska rodinka a na tu jsem se neskutecne tesila.
Takze zase jsme jezdili k mori, na zahrade hrali karty, Maricka neustale okupovala bratrance Barbarose. Kdyz si ho pak tri dny nevsimala, tak rikala, ze je Barbaros smutny a ze je to urcite tim, ze si s nim nehraje :). Dokonce jsme stihli jeden vylet do Ephesu, nejvyznamejsi turecke anticke pamatky. No vychytali jsme to paradne s pocasim, protoze bylo horko na padnuti, ale stalo to za to! Ne nadarmo tam jezdi kazdy turista. Je to anticke mesto, ktere muselo byt za dob nejvetsi slavy a rozkvetu nadherne. Koloseum, knihovna a spousta antickych sloupu. Vsichni jsme na tu majestatnost s uctou koukali a neverili vlastnim ocim. Co nekdo, dlouho pred vynalezem jerabu, dokazal postavit. Fotili jsme jak blazni a potili jsme se jak blazni.

Tech poslednich par dnu jsme to museli vsichni dohromady zhodnotit. Cela moje rodina byla nadsena, jake uzasne lidi mam kolem sebe. Ze turecka rodina je skvela, vesela a hlavne, ze je videt, ze me maji radi. Taky vyslovili, ze meli urcite obavy, prece jenom Turci, ale vim a citim, ze nejenom, ze Tolga je presvedcil, ze ne vsechno je cerne a bile. Mira si se vsema bajecne rozumel, s kazdym vypil pivko, o vsechny se zajimal a vim, ze se tam taky jednou rad vrati. Alca uz planuje dalsi dovolenou a jak se bude pres zimu ucit s Marickou turecke slovicka. Uvarila jim bajecny gulas s velkym "G" a dostala spoustu bobkoveho listu natrhaneho na zahrade na vareni. Maricku si vsichni zamilovali, i kdyz v Cechach by se na ni mozna divali jako na velkeho neposedu...tam si s ni vsichni hrali a zapojovali do ruznych aktivit vcetne hrani turecke hry OK. Moje maminka pomahala Tolgove mamince v kuchyni pri vareni a holky se spolu i docela nasmaly, aby si pak sdelily, ze Tolga je pro moje rodice jako syn a ja jsem pro ne jako dcera. Nasi uz se tesi na navstevu pristi leto. Sart uz bude sedet a zase zazijou neco z Ceska. Myslim, ze se vsichni tesime. Jsme totiz jedna velka rodina.

Mami, proc mam porad chut na merunkovy dzus?

5. srpna 2013 v 12:41
Divala jsem se na posledni blog a je to dlouho, hooodne dlouho, co jsem tam neco psala a vlastne jsem zatajovala dulezite informace, ktere jsme tou dobou resili. Dlouho jsem teda nevedela, co ze se to vlastne deje, ale u nas doma v Cechach uz se vesele oslavovalo, ze jsem tele a ze je to prece jasne!...Jsem tehotna!

A ja jsem se furt maminky ptala…ze jsem nejaka divna a mam chut na merunkovy dzus a nemam chut kourit a ze jako se mi tak trochu chce zvracet, ale nakonec nezvracim a ze bych furt spala a ze mam zpozdeni. Tak to mamca chytala zrejme doma zachvaty smichu…ze je uplne jasne, co se deje. No ale prvni test byl negativni, ale ten dalsi (se dvema carkama uz jsme si vyfotili). Tolga na to chvili nevericne koukal, ze jako, co to znamena…a pak uz zhavil drat a ja jenom slysela v telefonu rozjasane hlasy radosti, ktere patrily jeho rodicum. Tak a ted hura k tureckemu doktorovi. Toho jsem se v duchu obavala. Uprimne jsem si predstavovala nejakeho sileneho tureckeho reznika a nejakou predpotopni kliniku. Na doporuceni kamaradky jsem si sehnala soukromou doktorku, ktera mluvi anglicky, tak jsem si rikala, ze aspon tohle bude vyhoda. Stredisko bylo moderne vybavene, sestricky usmevave. Ackoliv tam bylo neskutecne moc nastavajicich maminek, tak jsem cekala asi 5 minut, nez jsme mohli jit do ordinace, coz by se v Cechach snad nemohlo stat, protoze by to cekani bylo nejmin na hodinu. A v ordinaci uz se me pani doktorka ptala, co me trapi. A ja ze teda test byl pozitivni a to uz jsme se s Tolgou divali na obrazovku ultrazvuku a byla tam…bublina! Od te doby jsme miminku rikali Bublinka. Ta Bublinka. Tolga totiz tvrdil, ze delal zasadne holcicku a ze pohlavi vlastne zjistovat nemusime, protoze je to proste holka a ze bude cela ja! Na to jsem si v duchu rekla…ze v tom pripade by se holka mohla jmenovat Tayfun (i kdyz je to turecke klucici jmeno)…Ale mne se kdysi davno zdal sen…V tom snu jsem chodila hustym lesem a byla jsem bezradna a zmatena a neco jsem hledala, ale nevedela jsem co hledam. Mela jsem hrozny strach, ze to nenajdu. Pak jsem prisla na kopec s vysokou travou a tam stal maly cernovlasy kudrnaty chlapecek a mel Tolgovu tvar a smal se na me. A ja jsem v tu chvili vedela, ze jsem ho nasla. A byla jsem stastna, moc stastna…Takze muj vysneny chlapecek, ale Tolga porad mluvil o holcicce, tak jsme vymysleli jmeno na holcicku a myslenky na sen jsem odsunula nekde do pozadi…

Navic jsme puvodne planovali svatbu na rijen, ale protoze se zmenila situace, rozhodli jsme se, ze se vezmeme uz v srpnu, teda pokud se podari vyridit vsechny papiry vcas…A to byl teda nejvetsi kamen urazu. Uz davno jsme meli naplanovano, ze pojedeme v cervnu do Cech…Na svatbu memu bratranci a nakonec to dopadlo tak, ze to misto dovolene s rodinou pro me, byla jedna velka honicka s heslem: Ulov si sve razitko na uradu…nejlepe napoprve! Ja bych rekla, ze uz na letisti me melo dojit, ze to uplne bezproblemova dovolenka nebude! A to proto, ze kamaradku Baru nepustili z Turecka, protoze nemela v poradku papiry. Pak mi z Turecka psala, ze tam musela udelat scenu, aby ji dali jeji kufr a muj odletel se mnou do Vidne. Pry bud oba kufry pojedou nebo oba zustanou…Pri te predstave, me omyvali. Takze ve Vidni uz me cekali nedockavi rodice, tatka se chopil kufru a hned jak jsme prejeli hranice, tak jsem se hrnula na smazak s hranolkama a s tatarkou a nealkoholicke pivo! Mnam! A v Cechach bylo tak krasne zeleno…Uplne jsem zapomnela na ceske kopecky a lesy a jak se smeje tatinek naplno. A doma moje postel, moje ctyri zdi a jahodovy koktejl od maminky. Pripadala jsem si, ze jsem z pouste dorazila do oazy klidu, miru a hojnosti, kde peceni holubi litaji rovnou do huby. Hned nasledujici den jsem zvladla koupacku a grilovani s nejuzasnejsi kamaradkou pod sluncem a jejim pritelem (mimochodem nasim spolecnym spoluzakem ze zakladky…Jak je ten svet maly a zivot zamotany ..) a neustale klaboseni s rodinkou, kteri ac o vsem vedeli, museli si to vyslechnout znovu. Uzila jsem si par dnu sama s nasima a hura pro nastavajiciho manzela do Vidne na letiste s mym tatinkem. A setkani jak po sto letech a ne jak po tydnu. (Jeste nam porad neprijde samozrejme, ze jsme spolu. Jeste si porad pamatujeme, jake to bylo, kdyz jsme byli od sebe tak daleko a navstevovat jsme se mohli, tak akorat prstem na mape. Jeste si porad pamatujeme, ze je to dar, ktery jsme si vybojovali a v mem pripade stal spoustu slz a doprovazel ho pocit samoty). Dalsi den nas cekala echt moravska svatba, coz byla novinka pro Tolgu, ktery koukal na nektere veci s povytazenym obocim a ulekem, jestli to budeme muset na nasi svatbe taky delat…Treba…Pratele pro zenicha a nevestu pripravili spoustu her…Jedna z nich byla, ze zenich mel se zavazanyma ocima poznat svou zenu podle ruky, coz nebylo nic tak hrozneho a Ludek vybranym adeptkam ochmataval prsty a zapesti…ale nevesta sveho novomanzela mela poznat podle pozadi…Tak na to Tolga nevericne kroutil hlavou a ja jsem se mohla usmat...Protoze kdyz Tolgovi omylem na verejnosti sahnu na zadek, tak se na me pohorsene diva, ze jako co tomu reknou lidi…A tam nevesta chodila se satkem na ocich a ochmatavala cizim chlapum zadky…Od te doby, kdyz mu sahnu na zadek, tak se me pta…Kontrolujes, jestli jsem to ja, jo? Takze Ludo a Janicko, dekuju, protoze ted muzu Tolgovi sahat na zadek, kdy chci, coz mi chybelo k dokonalemu stesti :)…Jinak samozrejme musim rict, ze se tam Tolga spokojene krmil ceskyma zakuskama a ceskym jidlem, pil pivo a povidal si se svym sousedem u stolu o fotacich. Ale myslim, ze to bylo pro nej narocne, coz si dokazu docela dobre predstavit, protoze to znam, akorat z druhe strany. V mem pripade je ale vsude kolem turectina. V takovem mnozstvi lidi, kdy skace jeden druhemu do reci, je slozite to vsechno prekladat a vetsinou tam teda Tolga sedel a krmil se, pak jsme se sli projit s fotakem po okoli a nakonec zapadl do pokoje, ze si chvili odpocine a usnul. Vlastne toho musel mit plne kecky. Posledni dobou hodne pracuje a navic to cestovani…Zadna hitparada. Rano jsme vstali a to do sebe loupnul hned panaka slivovice. Nakonec se ukazalo, ze dobre udelal, protoze jinak by se vystavil ostrizimu zraku naseho tatinka, pri rizeni naseho auta. Tatinek se bal, ze by jeste nadychal, takze ridila maminka. A tatinek byl v pozici radce, coz on moc rad dela. Akorat ze radi hlavne tak, ze hlasite mlaska a protaci oci v sloup nebo v lepsim pripade jenom krouti hlavou, ale treba zapomina vcas rikat, kdy ma maminka odbocit a tak. Takze cesta vypadala tak, ze maminka byla nervozni, bracha s tatkou si volali telefonama do aut, kam a jak s pojede, ackoliv byli v aute hned za nama. Nakonec tatka neco gestikuloval na Miru z okynka a rval na nej at nas predjede a Tolgovi cukaly koutky. Dopadlo to tak, ze jsme zajeli na nejblizsi benzinku, kde si tatinek koupil tester a zbytek cesty domu odridil. A byli jsme doma. Zajeli jsme si jeste do nedaleke hospudky na kaficko a dali si doma obidek. Miru s Marinkou jsme vytahli na prochazku se zastavkou v hospudce na pivo a pak uz se Tolga chystal na odlet do domoviny, protoze byl cas jit pomalu do prace. Ach jo, chtelo by to nekdy, aby prijel na dyl!

A me cekalo papirovani. Jenom co jsme odvezli Tolgu na letiste, tak jsem letela na Matricni urad ve Zline vyzvednout si kopii rodneho listu a potvrzeni o pravni zpusobilosti ke snatku v zahranici. Kdyz jsem tam byla poprve, tak pani urednice mi nemilym zpusobem oznamila, ze ze zakona na to ma 30 dni. Tak to mi vyrazil studeny pot na zadech a rychle jsem se vytasila s historkou, ze vcera jsem priletela, takze jsem tam nemohla dorazit driv (zas tak moc jsem nelhala..sla jsem tam po trech dnech, co jsem byla doma) a ze potrebuju jeste do Prahy a letim zpet do Turecka hned se vdavat…Pani me teda odmenila pohledem, ze to jako udela, kdyz jsem to ja, jako by mi delala hroznou sluzbu, za kterou bych ji mela libat ne ruce, ale nohy. Takze jsem se klanela skoro az k zemi a rikala si v duchu, ze ma asi strasne prace. Pak jsem se jeste ujistila, ze ted muzu jet do Prahy na Ministerstvo zahranici, dat na ty dokumenty apostilu (coz je razitko, ktere znamena, ze je doklad mezinarodne platny). Pani mi odpovedela, ze ano. Ta to prece musi vedet! Takze dalsi den jsem rano v sest vyrazila autem s kamaradem do Prahy. Naplanovala si, ze to zaridim, uvidim nejake kamaradky a dalsi den se vratim do Zlina, aby ta cesta nebyla takova zbesila. Maminka mi nabalila svacinku, cesta prijemne ubihala. V Praze jsem nasla ministerstvo, vystala si prisernou radu, aby mi pani na prepazce rekla, ze mi na to apostilu neda, protoze chybi overeni z Krajskeho uradu. No ty vole! Takze jsem si sedla na Prazskem hrade, snedla tu svacinu a volala mamince, co se stalo. A vymyslely jsme nahradni plan. Pojedu zpet s kamaradem do Zlina, maminka mi domluvi, aby me na Krajskem urade vzali hned rano driv, nez budou uredni hodiny, ja pak sednu na vlak a pojedu znovu do Prahy pro apostilu. Velka parada! Dalsi den slo vsechno podle planu, az na to ze do Prahy jsem dojela zrala na odvoz do nemocnice, protoze ve vlaku ve tricetistupnovych vedrech nefungovala klimatizace a okno otevrit neslo. Takze mi stekaly curky potu mezi prsa a ja si porad rikala, to je priprava na porod, hlavne psychicka! Nastesti v Praze me cekala kamaradka Ivca s autem, radu na apostilu jsme proklabosily…tentokrat to bylo bez problemu a potom jsme to oslavily vydatnym jidlem (ja teda nevim, jestli jim za dva…nekdy mam pocit, ze musim mit v tom brichu armadu otesanku)…Pak setkani s kamaradkami, abychom probraly, co je noveho a ja se podivala, jak ty jejich ratolesti zase vyrostly…a v duchu me napadalo, jak to ty holky delaji…Na to Helca odpovedela, ze to jenom tak vypada, ale ja si porad myslim, ze silena, matka cuchta budu jenom ja. Navic v Turecku se rve vsude a porad, tak asi se nebudu vymykat a mozna spis zapadnu :)…No a pak cesta do Zlina a svaty klid! Pak uz cesta zpatky do betonoveho mesta, sileneho bytu s silenymi sousedy, ale za jednim cernovlasym klukem, co me cekal s otevrenou naruci…

A obihacka s papiry v Turecku nebyla ani tady bez problemu. Jestli jste si mysleli jako ja, ze prijdeme na urad a hodime jim tam originaly, spolu s preklady s notarskym overenim, tak jste se teda spletli. Pani oddavajici v Urle (mestecko blizko Izmiru, kde bude svatba) nas pochvalila, ze na poprve jim to tam takhle nikdo nedal. Pak nas poslala na jiny urad, pro nejaky asi certifikat pro snatek nebo co to bylo. Tam jsme si vystali radu, aby nam vystavili doklad se jmeny Doğan a Gahurova. Tak jsem Tolgovi rikala, ale ze to nemuze byt na Gahurova, kdyz uz Gahurova nejsem. V pase a na vsech dokladech mam Vildova, musi tam byt Vildova. Tak se zenske ptal, ze to asi spatne vystavila. Ta mu odpovedela, ze to dela podle rodneho listu. Ano, narodila jsem se jako Gahurova, ale mam tam notarsky overeny a prelozeny rozsudek a v pase jsem Vildova. Tak mame jit pry zpatky k pani oddavajici a domluvit se s ni. Tak ja s pupickem napred a v silenem horku s Tolgou v predvoji letime zpatky pesky pul hodinovou cestu. Pri chuzi myslim na to, ze mi rano brali krev, kvuli snatku, aby zjistili, ze jsme oba zdravi a ke snatku zpusobili (rentgen plic mi kvuli tehotenstvi odpustili) a ze bych sebou mohla seknout, protoze jsem jeste nic nepila. Pani oddavajici se me pta, jestli nevadi, ze budu mit na oddacim listu Gahurova a ja teda rikam, ze vadi, protoze to bude problem v Cechach, kdyz ve vsech papirech mam Vildova. A pani oddavajici dojde, ze i v Turecku maji telefon a ze ho umi pouzivat! Zvedne sluchatko a druhe babe zavola. Chvili holky klabosi o tom, jake je horko a jak se maji, aby si rekly, ze teda okopiruji pas a bude tam Vildova. Hura! Tak letime znovu pul hodiny, aby nam baba povedela, ze na to potrebuje podpis vedouciho, ktery se jeste nevratil z obeda. Tak rikam Tolgovi, jaky obed? Chlapik je urcite v oruç (Je obdobi ramadanu, kdy Turci jedi jenom pred vychodem a po zapadu slunce…behem dne se tedy posti a nesmi ani jist ani pit. Cas, kdy se muze jist, se ohlasuje ranou jako z dela a tento cas se ridi, podle toho, jak zapada slunce. Ti, kteri ramadan dodrzuji a posti se, jsou v oruç). Chlap vedouci se asi nepostil, ale nakonec prisel, papir nam podepsal a my jsme bezeli k oddavajici. Tam jsme meli jeste cosi podepsat…Stejny podpis bude na oddacim listu. Tak jsem se podepsala Vildova. A Tolga se me pta, proc jsem se tak podepsala. Tak se ho ptam a jak jsem se podle neho mela podepsat, jestli Panna Maria. A on ze Zuzana. A ja jsem vykulila oci. Pry se podepisujou v Turecku krestnima jmenama. To zas cukaly koutky me, kdyz jsem si predstavila, ze se v Cesku na nejaky uredni papir podepisuju svym krestnim jmenem. Tak zpoceni, uhoneni, jsme to meli za sebou, aby jsme se dozvedeli, ze obrad bude v nedeli 11.8. v osm hodin primo na miste oslavy snatku, s vyhledem na more pod olivovniky. Pry Tolga vybral zamerne pozdni hodinu, protoze za prve bude cas na pripravy a za druhe bude krasne svetlo na foceni …No tesim se. Jsem zvedava. Jsem nervozni. Ceka me nova turecka zkusenost, ceka me poznat zbytek rozvetvene turecke rodiny, ktere nebudu rozumet. Ceka me zvyknout si na nove prijmeni. Ceka nas tyden volna, ktery stravime s moji a novou tureckou rodinou v Turecku u more. A ceka nas cely zivot spolecne. Zni to moc hezky, alespon mym usim. Mozna jsem se nepoucila, ale mozna je to tim, ze jsem se zamilovala a ze jsem stastna. Mozna je to tim, ze verim, ze zase verim.

O svatbe ale priste :). Pro zatim konecne dorazily svatebni oznameni se spravnym jmenem. Oni se totiz spletli v zenichovi a pry jsem si mela vzit nejakeho Serdara nebo koho. No Turecko, no :).


A po svatbe nas toho ceka jeste spousta, dalsi kontroly u pani doktorky a nove ujisteni (jak uz nam rekla dvakrat), ze to bude muj vysneny chlapecek, kteremu porad nemuzeme vymyslet jmeno. Zase ten krasny pocit, az na nas bude na ultrazvuku mavat rucickou s peti prstickama a skakat v brisku jak zbesily. Az to Tolga zase uvidi a chyti me za ruku a pevne ji stiskne. Az dalsimu cloveku bude rikat, ze cekame chlapecka a bude se rozzarene a pysne smat. Az me zase bude vecer hladit po namazanem brisku a pres pupik mluvit neco turecky, zrejme o tom, co dela a jestli se ma dobre. Az si zase budeme povidat, jak asi bude vypadat a jak budu vypadat ja s obrim brichem. Az me zase bude Tolga upozornovat, ze tohle bych si mela dat, ale tamto urcite ne, protoze to neprospiva nasemu miminku a dal a dal se budeme s nasima rodinama bavit a smat u toho, az budeme vybirat jmeno, kdy v Turecku je zvykem davat jmeno po dedeckovi. Jenze Tolguv tatinek se jmenuje Muzaffer (staroturecke jmeno, ktere by se dalo prelozit jako: ten, co pysne slavi…nebo tak neco…Proste Pychoslav)…Maminka zajasala, ze je to super, ze mu budeme rikat Fero :). No, mame s tim trochu problem, protoze bud se to nelibi Tolgovi nebo se to nelibi mne. Napriklad ja jsem chtela, aby se chlapecek jmenoval Yakup, protoze v Cesku by to byl proste Kubik, ale pry je to zastarale a hrozne a rikalo to vic lidi. Pak rikal Tolga, ze by to mohl byt Ege nebo Ozan, kteremu budeme rikat Ozzy…Tak to jsem zase rezolutne odmitla ja. Tady je bezne, ze se nekdo jmenuje Dest nebo Vitr, coz mi trochu pripomina americke Iniany a jejich Sediciho byka nebo Kopajiciho kone…Tak jsem zvedava, na cem se nakonec dohodneme, ale jeste mame pul roku. Ja chodim cerpat inspiraci na hrbitov, tam je takovych jmen, i kdyz Tolgova maminka prohlasila s usmevem na tvari, ze to neni nejlepsi misto, pro hledani jmena pro miminko :). Tak uvidime! Ale tohle jsou rozhodne prijemne starosti, ktere bych za nic na svete nevymenila a maleho stouchalka taky ne…

Co se deje?

4. června 2013 v 16:15 | gahurka

Neda mi to, abych se alespon par slovy nezminila o tom, co se deje v Turecku. Prestehovala jsem nedavno, takze mi asi neprislusi soudit, ale prece jen ma clovek usi a ma oci. O politicke situaci jsme se samozrejme s Tolgou doma bavili nescetnekrat a to uz v dobe, nez jsem se do Turecka mela prestehovat. Tolga se nekolikrat docela zanicene zminil o tom, ze soucasny premier Erdoğan ma spise choutky diktatorskeho razeni. Pamatuju si na den, kdy jsem poprve tureckeho premiera videla v televizi. Sedeli jsme s Tolgou v bistru a cekali na neco dobreho k jidlu. Sedela jsem zady k televizi a Tolga pokukoval jednim okem po zpravach. Najednou jsem uslysela z televize zaniceny turecky proslov, ktery mi ve velke mire pripominal zpusob mluvy Hitlera k davum. S prekvapenim a zajmem jsem se otocila a ptala se, co to ma znamenat. A Tolga poznamenal, ze to je turecky premier. To byl prvni moment, kdy jsem si rekla, ze tady neni neco v poradku a zacala jsem se s Tolgou o tom vic bavit.

Svoboda slova existuje pouze v takove mire, ktera se vlade respective Erdoğanovi hodi…media vysilaji do obehu pouze to, co je povoleno. Za jakoukoliv protivladni zminku v mediich jsou lide zavirani do vezeni, nebo ztraceji zamestnani. Snazi se potlacit Atatürkovu pamatku a to vetsinou nasilim. V Turecku je den narozeni a umrti Atatürka, statnim svatkem. V tyto dny je v Turecku cerveno, protoze lide vychazeji do ulic s tureckymi vlajkami a uctivaji pamatku sveho prvniho prezidenta. Atatürk byl president, ktery se zejmena zaslouzil o to, jak vypada Turecko dnes, ze je to sekularni stat, ze se nepise arabstinou, ale latinkou, zakazal chodit zenam do uradu a skol se zahalenou hlavou a mnohem vice dalsich reform mel na svedomi, kterymi se spise snazil priblizit Evrope, nez muslimskemu svetu. Jelikoz je vlada nyni znacne promuslimska, Atatürk se jim nehodi do kramu a proto se snazi jeho pamatku potlacit….a to tim, ze kdyz se lide shromazdi, aby oslavovali jeho jmeno, rozhaneji je vodnimi dely a slznym plynem, samozrejme pro jejich bezpeci!…Pokazde, kdyz mi Tolga neco precetl, kdyz jsem se neco dalsiho dozvedela, tak jsem si rikala, jak si to muzou nechat libit, co dalsiho se musi stat, aby se vzepreli a ono se to behem tech 11 let, co Erdoğan vladne, zhorsuje…

Ted se vlada rozhodla, ze v jednom z mala zelenych mist v Turecku postavi dalsi nesmyslne obchodni centrum. A verte mi, nakupnich center je tu nepocitane, ale premyslim, kam si budu chodit hrat s prckem, az nejaky bude. Hriste u cest bez jedineho stromu z Cech proste neznam, a nevite, v jake zelene oaze zijete (at je to v Praze nebo ve Zline)! Lide se vzepreli a usporadali nenasilnou protestni akci. Policie zakrocila s nevidanou razanci a peklo zacalo. Zacali se pridavat dalsi a dalsi lide a konecne se vzepreli! Vysli do ulic. Proti nim se uzivaji vodni dela, slzny plyn, tezkoodenci mlati lidi beze zbrani na ulici a uzivaji proti nim oranzoveho plynu, ktery je zakazany, a zpusobuje stav, ktery je podobny epileptickemu zachvatu, cili paralyzu tela. Videla jsem videa, kdy v Izmiru u more sedi holka a cte si knizku a policajt k ni prijde s obuskem a mlati ji do hlavy. To jsou obrazky, pri kterych me mrazi a ja doufam, ze nase deti nebudou vyrustat v Turecku nesvobodnem, ale v Turecku, kde se nikdo nebude bat rict svuj nazor a za to Turci bojuji…

A ted co my…

Cas leti jak voda a ja si rikam, co jsem vlastne psala posledne a brouzdam v myslenkach, co se od te doby udalo. Tak kde bych zacala...Mozna u zadosti o ruku…Tolga uz me o ruku zadal nekolikrat a pokazde jsem mu rekla, at je trpelivy, ze se na to jeste necitim, ze potrebuju cas na to, abych se s nim szila, i kdyz myslim, ze to tak nakonec stejne dopadne a bude ruka v rukave a bude kocur v trube (jak by rekla maminka…casto ted vzpominam na rodinne hlasky)…Ale zadna romantika nekde na plazi, kdy by si klekl ve fraku na koleno s diamantovym prstenem pri zapadu slunce a v pozadi by se na obloze rozprskaval ohnostroj, to nebyla. Byla to spis takova nase soukroma romantika, kterou jsme si odbyli doma a nezalezi jak, ale co mi rekl, kdyz me o ruku zadal….a bylo to mozna romanticke, protoze to nebylo pripravene a tykalo se to jen nas dvou. Tak jsem cekala, s jakym paradnim prstenem se teda vytasi a on nic. Tak jsem chvilku vykulene koukala a on odpovedel, ze prstynek pro me i pro sebe budeme teprve kupovat, ze si vyberu, co se mi libi…Tak jsem zase valila oci a ptam se, co to je za novinky, ze pri zasnubach, by mel taky prsten, jestli jako on koupi prsten me a ja jemu…Tak zas byl prekvapeny on, ze se to tak dela, ne? Ze jeste nikoho o ruku nezadal, tak nevi. A ja mu vysvetluju, ze v Cechach se to teda fakt tak nedela, ze prsteny si oba vymenuji az pri svatbe, ale pri zasnubach holka klukovi zadny prstynek nedava…Prvni mi v hlave probehlo, ze zas zavadi nejake novoty, ze to je uplna kravina a pak me napadlo, ze treba to v Turecku chodi jinak, no…Pak rekl, ze ted si vyrazime na vylet a ve zlatnictvi si pro sebe neco vyberu…A ja na to, ale at pocita s tim, ze bez diamantu nic nebude. Chudak, chvili zase koukal, nez poznal, ze si delam srandu, aby prohlasil, ze v tom pripade zasnuby odsouvame na dobu neurcitou…A jeli jsme na vylet do skladu na paradni obchodni jednani a pak na kafe se vsema sefama a nejakou jejich sestrenici nebo co to bylo…(Nechtelo se mi verit, ze sef, svihak lazensky, by mel za zenu tak o patnact let starsi pani v ruzovych teplakach totiz)..Pak jsme jeli na kafe a oni si tam turecky povidali, asi o obchodu a ja nepritomne cumela z okna na zlute pole vsude okolo a uz jsem si tam sebe predstavovala v bilych satech jak naproti me bezi Tolga v kvadru a bere me do naruci…strih…Sef se na me krenil a ptal se me jestli jsem "happy"…A ja jsem si rikala, ze jsem se u tech predstav asi blbe tlemila a vubec jsem nevedela, na co se pta…treba jestli jsem rada, ze jsem tam s nima, tak jsem odpovedela, ze jsem moc happy. A konecne jsme jeli pryc. Ulevilo se mi, ze uz mi zadna turectina nehrozi a ze ted bude ten vylet. Ze pojedeme do centra a tam ve zlatnictvi koupime nejaky smuk s bilym sutrem ze skla a bude. O to vic, jsem byla prekvapena, kdyz Tolga zajizdel do obrovskeho nakupniho centra a ja jsem se na nej nastvane podivala, ze tak jsem si teda vylet nepredstavovala! A on, ze mu to ale doporucil sef, ze tam koupime krasny prstynek za dobrou cenu. To jsem vytrestila oci, ze oni se na tom kafi bavili celou dobu o tech nasich zasnubach… Zaparkovali jsme a uz jsme se ritili do nitra. U vchodu prohlidla ochranka kabelku a prosli jsme detektorem, ktery je napriklad i na letisti…A ted jsem teda fakt koukala…Svatebni nakupni centrum…Takze vsude saty svatebni pro bezverce, saty svatebni pro muslimky, ktere touzi vypadat ve svuj svatebni den jako mumimie, aby si je manzel asi potom mohl rozbalit jako prekvapeni, saty svatebni tradicni turecke, umele kytky, na kazdem kroku zlatnictvi a vsude se prochazejici zamilovane pary nebo maminky s dcerami…No pro nekoho mozna sen, pro me nocni mura…Takze jsem se u kazdeho zlatnictvi zastavovala, at mi koupi ten nejlevnejsi a jedeme pryc! Tolgovi to nedalo a museli jsme jich obejit asi pet, abych absolvovala trapasy v podobe snahy navlikani prstenu na me prsty nestihleho razeni…Tohle jsem vzdycky nesnasela. Zvlast kdyz prodavac nema nic jineho na praci, nez sledovat, jak se lopotim sundat prsten, co sel nandat, ale nejde sundat…Uz jsem se tam videla v umyvarne, jak si ten prstenicek zbesile mydlim a prsten ne a ne dolu. Nakonec jsem ho teda sundala bez mydleni a vybrala jiny…Teda sice ne diamantovy, ale smuk se sklem to asi taky nebude…Zlata stredni cesta…Je jednoduchy ale krasny a nejspis ho pak nahradi prstynek snubni, tak by byla skoda, aby lezel diamantovy prsten doma ladem, protoze nejsem typ, ktery chodi obtezkany prstenama. Vzdycky jeden, ale ten pro me neco znamena.

Takze v praci o tom vsichni vedeli a aby rodice nezustali zkratka, tak Tolga zhavil draty hned zkraje, aby je s tim seznamil. Takze pak zase zacal zvonit telefon Tolgovi, protoze vsechny tety mu musely poblahoprat a me uz z toho sla hlava kolem. Zacala jsem si totiz tu svatbu predstavovat a dopredu si rekla, ze to necham v rezii Tolgovy rodiny, protoze prece jenom maji jedineho syna a vedela jsem, ze budou mit radost. Ale zatim oni vedeli jen o zasnubach, za to my jsme zacali osnovat plany na svatbu. O tom jim Tolga chtel rict dalsi tyden, kdy jsme jeli do Izmiru. Ten vikend mel byt hrozne horky a hlasili teplotu 33 stupnu. V nasem byte uz se v noci nedalo dychat a ja se modlila za primorsky vzduch a protoze vesnice, kde bydli Tolgovi rodice, je v podhuri, tak je tam v noci prijemne, zadne nesnesitelne vedro. Neco pro vychodoevropana jako jsem ja. V patek jsme vyjizdeli jako vzdycky ve ctyri hodiny po praci, ale protoze byl strasny provoz, dorazili jsme na misto az ve dve rano…Strasne unavne, teda hlavne pro ridice, ale ja delam po ceste vetsinou DJ a zpivam, kdyz zrovna nespim. Uz mame takovy nas cestovni pisnickovy setik, ktery vzdycky Tolgu probere a nekdy zpivame duo, i kdyz nam to dohromady moc neladi. (Tolga se posledne urazil, kdyz jsem mu rekla, ze neumi zpivat na coz mi rekl, ze je teda fakt stastny, ze mu to jako nezakazuju…Jsem se smala a rekla ze tady je "v zemi krale Miroslava"…I kdyz v zemi krale Erdoğana by i na zakaz zpevu mohlo dojit…hahaha…)…Takze cesta prijemne ubihala a co je na tom vzdycky nejkrasnejsi, ze mijime hory, kdyz slunicko zapada…Uplne pokazde…A je to vzdycky nadherna scenerie…Jednou do ruzova, jednou oranzova, ale vzdycky nadherna…A tentokrat nam pak navic na cestu svitil mesic v uplnku a ja jsem myslela na moje doma, ze ti lidi tam, co mam rada, vidi stejny mesic a ze to vlastne znamena, ze nejsou tak daleko…Rodice na nas cekali, jako pokazde. Vzdycky je uvitaci hoş geldiniz a odpovida se hoş bulduk (to uz umim bravurne…a sledujete ten turecky rychlokurz v mem blogu, jo? Aspon vidite v realu, jak s turectinou pokracuji). Vzdycky s rodicema chvili povidame a uplne vyrizeni padnem do postele. Rano bylo zase prostreno pod slunecnikem na zahrade. Ja jsem vybehla v kratasich a bosky, coz miluju, protoze neni nic lepsiho nez brouzdat bosyma nohama v trave a neprezouvat se. A zase ta uzasna turecka snidane…O te vam musim povedet…Na stole je uplne vsechno, protoze Turci miluji michani slanych a sladkych chuti. Takze na stole byl bily syr balkanskeho typu, ktery nemuze chybet v zadne snidani, domaci susene hovezi se smazenymi vejci, börek(coz je plnene testo - vetsinou masem s korenim anebo treba s koprem, nebo muze byt s balkanskym syrem, nebo plneny spenatem…Bali se to do rulicek mensich nebo vetsich a smazi v oleji…dobrota), plastve s medem, ktere jedi cele, domaci kandovany divoky pomeranc, rajcata polite vytecnym olivovym olejem posypane oreganem, ruzne druhy zelenych nati, ktere chroupaji jak kralici jenom tak nebo z nich delaji salaty, olivy domaci cerne ci je libo zelene?, dlouhe zelene papriky ostrejsiho kalibru, vajicka na tvrdo, domaci susene rajcata v olivovem oleji s cesnekem, domaci dzem s okvetnich listku ruzi (to jsem teda videla fakt poprve v zivote), domaci teply chleba, bily jogurt a samozrejme cerny caj….Mnam! A snida se dlouho, hodne dlouho. Takze behem te snidane takhle Tolga nadnesl, ze kdyz byly ty zasnuby tak bychom jim radi oznamili, ze bude brzy svatba. Tak rodina zajasala a hned planovali korzetove saty se zavojem a vycesanyma vlasama…Tak na zavoj jsem odpovedela, ze teda asi ne, ze by Tolga mohl mit infarkt, az by mi ho sundaval z obliceje (turecky vkus make-upu je trochu odlisny od toho ceskeho… ruda pusa, linky protazene az na temeno hlavy, modre stiny, drdol az do nebe a spousta zlata na sebe…tak to by neslo!)…Ale jsem rada, ze nekdo se mnou ty svatebni saty pujde vybirat. Tuto nabidku Tolgova maminka s tetou neodmitly a aby mely naskok…Uz vcera pry byly na prvnim lovu svatebnich satu…Doufam, ze na tomhle maskarnim nebudu za dort…hahaha…

V sobotu odpoledne pry pojedeme vsichni na vylet k mori. Takze tri zenske a Tolga, ktery nam delal ridice. Nakonec ze skocime na navstevu ke kamaradce. Kdyz jsem namitala, ze je to blbe, kdyz me vubec neznaji, abych tam dohasila…Stale se chovam dle ceskych standardu. Tak teta namitla, ze v Turecku jeji pritelkyne, je moje pritelkyne a basta. Tolga mi u nich na zahrade ukazoval rajcata a papriky…Asi myslel, ze jsem to nikdy v zivote nevidela...Tak on mysli, ze na zahrade nam normalne rostou citrony a granatove jablka a pak mi ukazuje rajcata a papriky…Asi jeste porad nevi, co roste v mirnem podnebnem pasu…Ale ja mu to neunavne vysvetluju. Pani byla hrozne mila. Teda porad se usmivala, tak asi byla mila. Na uvod si rekly, ze Tolga se bude zenit a kamaradka bude babicka…Od toho se odvijela cela navsteva…a ja jsem se zase krecovite smala…Obcas si rikam, ze ten americky usmev z vecne vycenenym chrupem musi vypadat lehce slaboduse…Tolga me ale nastesti nenechal, aby mi usmev ztuhl na tvari naveky a vydali jsme se my tri…Ja, Tolga a fotak na pruzkum okoli. Nedalo mi to. Sundala jsem boty a uz jsem se tam rachala s vyhrnutyma satama a more jak kafe…Nadhera…Ve spodnim pradle by se pry koupani nesluselo a pristup do more byl docela kamenity, takze spousta jezku, tak me to ani nemrzelo. Sotva jsem si nazula boty, maminka uz volala, ze pojedem. Horko bylo slusne, ale my jsme udelali po ceste zastavku, abychom nakoupili spotrebice do naseho noveho bytu. Tolgovi rodice trvali na tom, ze nam s necim pomuzou a neco koupi. Takze jsme vybirali lednici, pracku a sporak a vysavac…To uz mi prislo trochu moc, tak jsem Tolgovi rikala, ze tohle si nemuzeme vsechno od rodicu vzit, ze jsou v duchode a my pracujeme, ze si to koupime na splatky, ze je to proste moc…Na to Tolga s klidem odpovedel, ze to vsechno neni od rodicu, ale sporak nam kupuje jedna teta, pracku nam kupuje druha teta a vysavac nam kupuje babicka…Takze se na nas v podstate slozila cela rodina…Tak jsem si zas chvili pripadala, jak chuda pribuzna nekde z Mongolske jurty, ktera, chudinka, neprivezla zadnou vybavu. Tolga me uklidnoval, ze nam chteji pomoct a ze se to v Turecku dela…Tak fajn…Ke vsemu mu me zvali, at si vyberu, ktery se mi libi vic. Chlapik tam pobihal a daval tureckou instruktaz. Ja jsem zas nic nerozumela. Tak jsem si vybirala podle toho, jak pekne to vypadalo. Vysavac jsem poslala vybrat Tolgu s omluvou, ze vysavat bude on, tak at si vybere, ktery se mu libi. Maminka me poplacala po ramenu a smala se…Tak nevim, jestli to melo znamenat…Dobre ty! A nebo…Holka, ty jsi ale naivni!...A navody jsou taky jenom v turectine, tak uz se tesim na prvni prani!

V nedeli rano me probudil Tolga, ze si pujdem sednout na terasu na houpacku a budeme sledovat vychod slunce. Vlastne to byl nas den. Utekl uz cely rok od naseho seznameni a moji prvni navsteve v Turecku. Tak jsme tam sedeli zakutani pod deku a vzpominali jsme na to, jake to bylo. Jake bylo louceni, kdyz jsem odjizdela a nevedeli jsme ani jeden, kdy a jestli se jeste potkame. Nevim jak a proc, ale ja jsem nekde vevnitr citila, ze to neni naposledy a osud se naplnil. A rok pozdeji tam sedime spolu a vsechno je jinak. Premyslela jsem, ze rok v lidskem zivote vlastne nic neznamena a presto kolik se za tu dobu muze stat veci. Kolik se toho muze zmenit. Jak moc nektere situace mohou ovlivnit nas zivot. Jak minuta, sekunda, hodina muze vsechno zmenit. Neco clovek citi, jako ze je spatne, aby pozdeji zjistil, ze vlastne je vsechno, jak ma byt. Ze zase je jenom potreba zvednout hlavu a neprestat verit…v lidskou dobrotu, v lasku a v to, ze za kazdym sebecernejsim mrakem se skryva slunce, ze je schovane ted, ale ze tam porad je a bude zase jednou svitit. (Dekuju tati, mami, Mirdo a Tolgo…ze jste mi to rikali, kdyz jsem videla jenom ten mrak). Sedela jsem tam v naruci nekoho, kdo me ma rad a v ten moment mi vsechny ty problemy, co jsem prozivala kdysi, pripadaly nicotne, protoze prave v tu chvili jsem se citila moc stastna. Pak jsme si jeste zalezli do pelisku, abysme se probudili na snidani, sbalili propriety, co s nama jeli do Istanbulu…Hackovane decky do noveho bytu, nejake prehozy, domaci cervene vino a olivovy olej. Tolga sliboval zastavit se na krasnem miste pred Istanbulem na caj. Netusila jsem, co me ceka. Pred setmenim jsme zastavovali u jezera v mestecku, ktere se jmenovalo Gölyazı. Netusila jsem, co me ceka, ale v tom mestecku je placici strom (ağlayan çınar), javor, ktery ma 740 let. A ten strom place, opravdu place. Na kure je videt stekajici potucky smuly. Javor pry place nad tim, co videl, nad lidmi, kteri umreli ve valkach, nad krvavou historii Turecka. Ten strom mel dusi a obrovskou energii. Mohla bych tam stat vecne a dotykat se kury a cerpat energii. Nikdy jsem nevidela krasnejsi a mocnejsi strom. Byl to nadherny zazitek sedet pod jeho korunou a vychutnavat jeho stinu a premyslet nad tim, ze kdyby mohl vypravet, byly by to asi neskutecne pribehy, ktere by vydaly na milion knih. Mam rada mista, ktera vam zustanou v srdci. Zapsana, vetknuta. Ten pocit, ktery jsem tam mela, nikdy v zivote nezapomenu... Udelali jsme kratkou prochazku mestem a cekali na brehu jezera na snimek, kdy se cap zvedne ze strechy a odleti…ale on si pochodoval po strese na svych dlouhych nohach a k odletu se nemel, takze z fotky nic nebylo…A pak uz zase jenom dlouha cesta Istanbulem domu…To je vzdycky nekonecne…Istanbul a porad Istanbul, ale porad ne doma.

Dalsi tyden nas cekalo stehovani a potrebovali jsme vybrat uz nejaky nabytek, protoze jsme meli oba hole zadky…Tolgovy spolupracovnici se nabidli, ze nam ukazou paradni misto, kde vsechno levne nakoupime. Ja uz jsem se predem bala toho skveleho vyberu gaucu s kytkama ruznych velikosti, posteli jak pro cara a carevnu a vnucovani tureckych prodavacu. Nastesti jim nic nerozumim, takze je mi to srdecne jedno. Gauce nakonec nebyly tak hrozne. Sice tam mely vzdycky nejake kvetovane polstarky, ale daly se objednat i v barve stridme a hlavne bez kytek, takze parada. Ale chyba lavky byla, ze jsme nemeli hotovost, ale jenom karty..tak to se cena pry zvysovala vzdycky tak o 1500 CZK v prepoctu…To mi prislo moc, takze jsem rekla, ze si to rozmyslime a nekoupili jsme nakonec nic, ale aspon jsem videla, co trh nabizi. Spolupracovnici se bavili neskutecnym zpusobem a vzdycky doporucovali ty nejvetsi hruzy. Treba syte ruzove kanape s tyrkysovyma polstarema…Uz jenom pri pohledu me opravdu prechazel zrak a chvili jsem mela jenom ruzovo pred ocima…Matrace, kterou nam predvadeli mela na vysku tak 50 cm, takze kdybychom ji dali na postel, tak bych z postele musela seskakovat, protoze v sedu bych nohama nedosahla na zem…To me hodne znervoznovalo a nepomahalo nabadani, ze je velice kvalitni. Ale kdo to do toho bytu bude tahat, kdyz samotna matracka mela snad 50 kg, to uz nam nerekli. Proste a jednoduse, odjizdeli jsme s prazdnou s tim, ze se jeste podivame do IKEI, kde jsme nakonec nakoupili i rozkladaci gauc se snimatelnym tmave sedym potahem i postel s matraci a spoustu dalsich veci. V nedeli jsme presunovali veci a v noci montovali gauc, abychom meli na cem spat. Po prestehovani jsem zjistila, ze nam netece tepla voda, aby mi Tolga oznamil, ze plyn teprve prijdou behem par dnu zapojit…Akorat porad premyslim, kolik znamena par dnu v Turecku...Trochu se bojim, ze je to bude jine, nez v Cechach…Jo a privod na pracku Tolga rikal, ze v koupelne je…Kdyz jsem ukazovala, ze ho nikde nevidim, ukazoval za umyvadlo…A ja jsem se, verte tomu nebo ne, nehadala! Mavla jsem rukou a rekla, kdyz myslis! Vcera nam dovezli spotrebice a pracku bohuzel nemohli zapojit, protoze privod na ni samozrejme instalater neudelal…Tak jsem zase nic nerekla, ale Tolga videl ten usmev…A rekl, ze kdyz jsem tak chytra, ze jsem mohla privod udelat sama…Tssss, hned jak prijedu do Cech tak to zjistim a pak tady tem tureckym instalaterum ukazu, jak se to v Cesku dela! Ti by valili bulvy! Tady vsechno polovicate, dodelane tak na pul, vsechno trva par dnu…Zvykam si, stale si zvykam!

Ale byt je hezky, cisty, novy a bude snad i utulny. Vcera jsem se z lednicky a sporaku s troubou radovala jak mala holka. Asi mel Tolga i na chvili pocit, ze jsme doma meli mistnost s ledem na udrzovani potravin a ze jsme prali na valse…Ale clovek se ma radost z malickosti prece! No jsem za to moc stastna, akorat se ted bojim, ze dorazi pocetna turecka rodina a bude chtit neco ode me navarit, kdyz mi tu troubu koupili, aby videli v primem prenosu, jestli to nahodou nejsou vyhozene penize…No ale ja jsem si delala srandu, ze stejne neznaji ceskou kuchyni, takze cokoliv jim dam na stul, tak si budou myslet, ze to tak ma byt a chutnat…Jsem jednoduse ve vyhode!

Turecka svatba v primem prenosu…

20. května 2013 v 15:15 | gahurka

...A ted, aby nedoslo k mylce…Ne nase!

Jeste pred odjezdem z Cech jsem travila vecer na FaceBooku (FB) a protoze internet je opravdu vynalez prevratny, odjizdela jsem s pocitem, ze treba tak tezke najit si pratele v Turecku, nebude. Ona totiz ta ceska a slovenska soudrznost v cizine opravdu funguje! Bara mi napsala na FB po te, co jsem shanela kurzy salsy v oblasti, kde bydlime. Hned mi napsala, ze bydli kousek od nas a ze se musime potkat, az se prestehuju. Neuveritelne mily clovek a i tak nejak na dalku bylo znat, ze jsme si kaply do noty. Na prvni kontakt zivelny clovek, jak by rekl Tolga…dracice…

Nevim, jak je mozne, ze aniz byste toho druheho nekdy potkaly, je mozne citit nejake napojeni. Ze od zacatku mate u nekoho pocit, ze z toho bude pratelstvi. Mozna je to jako s laskou, preskoci jiskra a vy se pak jenom vezete. Pak je jenom na vas, jak si to pratelstvi opatrujete, jak se o nej starate, jak se starate o lidi, ktere mate radi, a kteri maji radi vas. A ja si pratelstvi cenim, jako jedne z nejvyssich lidskych hodnot. Jako neco, co nic nenahradi. Byt pritelem je vysada, byt pritelem je pocta…Pratele neodchazi, pratele vzdycky pochopi, nesoudi a vzdycky pohladi a obejmou…Ti pravi, samozrejme…Moc jich nemam, ale o to vic, si jejich pochopeni cenim a za tech par bych dala ruku do ohne…A oni to vedi, doufam…

Bara a Silva jsou tady ty moje pevne body a zaslouzi si, aby byly jmenovite zmineny. Vic nez driv si uvedomuju, ze vsechny dulezite vazby a vsech tech pratelskych a srdecnych objeti jsem se vzdala kvuli jednomu cloveku, ale vim, ze si toho vazi. Silvu jsem potkala diky uzasnemu blogu, co pise. Byla jsem s ni ve spojeni od Vanoc a od te doby jsme si napsaly nekolik e-mailu. Byla clovek, ktery si prosel necim podobnym a mela jsem pocit, ze mi dokaze rozumet. I kdyz jsem ji videla jednou, sverovala jsem se ji s niternymi pocity a ona mi na oplatku poslala vzdycky povzbuzeni a prinesla odpovedi na otazky (aniz by o tom mozna vedela), na ktere jsem dlouho hledala sama odpovedi. Napsala jsem to, a ty odpovedi prisly samy. Myslim, ze tenkrat proste jen chapala, ze se potrebuju vypovidat, byla jsem vseho plna. A byla tak hodna, ze stravila cas tim, ze ty dlouhe toky myslenek cetla a navic mi na ne odpovidala.

S Barou jsem se videli po 14 dnech, kdy jsem bydlela v Istanbulu. Na setkani jsem se neuveritelne tesila, protoze to pro me byla prvni damska spolecnost po dlouhe dobe. Tolga se ptal, jak se pozname a ja jsem nevedela jak, ale i presto, ze jsem lehce naslepla, jsem se nebala, ze bychom se minuly. Objaly jsme se hned na uvitanou a pak uz jsme spechaly shanet, kde nam nalejou pivo. Mluvily jsme docela prekotne a ja si rikala, ze zase mam jednou z pr… kliku na lidi! Vyklubal se z toho uzasny vecer a pozvani na tureckou veselku.

Bara a Ercan se pry poznali v Italii. Laska na prvni pohled to pry z Bariny strany nebyla, ale laska jako tram z toho nakonec vzesla. V Italii se vzali, ale Ercanova maminka chtela jako nejstarsimu synovi vystrojit svatbu pekne po Turecku. Kdyz jsem se Bary vyptavala na podrobnosti, tak vzdycky jenom mavla rukou s tim, ze to proziva hlavne tchyne, za ne za oba. Ja se tesila, jak to bude vypadat.

Tak doma jsem se pripravovala, 3x jsem se prevlikala a Tolga si cetl…Pak kdyz uz jsem byla hotova, tak zacal na mape hledat, kam vlastne jedeme, aby mi oznamil, ze prijedeme pozde, protoze je to dal, nez si myslel. S usmevem na tvari, podotykam. A ja zvykla z Cech jsem chytala nerva, ze to snad neni mozne…Proc musime vsude chodit pozde? A ja fakt nesnasim chodit pozde! Nakonec jsme to nasli, to uz jsem se v aute stihla napucit, protoze me pozadal, abych mu precetla adresu z pozvanky a ja lamanou turectinou to prehlaskovala, aby me pak poprosil, ze to mam precist jeste jednou a turecky…A jak jsem to asi cetla? Pry cinsky! Tssss! To misto zvenku vypadalo nejak pofiderne, jako ze si z nas nekdo vystrelil…abysme nakonec vstoupili do obrovskeho salu, pro dve ste lidi s bile potahnutyma stolama a bilyma zidlema. Uprostred misto na tanec a na podiu vyhravali dva chlapici. Jeden mel v ruce takovy ten nastroj, jak vidame v pohadkach…Pan z turbanu hraje na neco v kosiku a ono to vystrci hlavu a je to kobra a vlni se do hudby…Tak tady ten nastroj hraje na svatbach a ja tomu rikam turecka vuvuzela a Tolga tvrdi, ze je to zurna. Zurna ma pronikavy silny zvuk sama o sobe, proto ji vetsinou asi nedoprovazi zadny jiny nastroj, krome velkeho bubnu. Kdyz jsem tohle pri vstupu do slavnostne vyzdobene mistnosti videla, tak mi vstavaly chlupy na tele, protoze to vyvolavalo silny pocit, silna a pronikava zvlastni hudba. Nejak jsem se videla na to tancit spis pri ohni a jako indiani dosahovat euforickeho stavu. Chlapik co na zurnu valil, se asi ani nenadechoval nebo jsem ho nevidela, lice mel nafouknoute jako Luis Armstrong a fakt valel…Mozna jsem ho dychat nevidela, protoze jsem se zacinala zajimat o to, kam si sednem. Tolga prohlasil, ze jedna cast patri rodine nevesty a jedna zenichovi. Ono to spis vypadalo, ze je vsude samy turecky Hujer. Tim myslim, ze vsichni vypadali jasne z jedne rodiny…a to turecke…No ale nekdo nas tam zahlidl jak se rozhlizime a Tolga to zachranil, ze jsme kamaradi od Bary a kniraty pan videl, ze neumim ani zblepnout tak na sebe ukazoval, ze je baba, co uz vim, ze je tatinek…Dovedl nas ke stolu a tam na me promluvili opatrnou cestinou. Hned jsem zajasala! Vyklubali se z toho Barini rodice, jedna kamaradka Slovenka, a Turek, ktery valel neskutecnou cestinu, s manzelkou. Tak tam Tolga mel taky turecky mluvici. Dokonce manzelka tureckeho cesky mluviciho prekladatele byla s Izmiru, tak se hned placali po zadech….Konecne jsem mela trosku cas se vic porozhlidnout a poptat se Tolgy na nejake zvlastni veci…Tak napriklad vedle podia bylo neco jako trun. Zidle s vysokymi operadly, potazene bilou a stolem. Trochu hrozive mi to prislo. Jako, ze tam budou chudaci sedet a divat se, jak se ostatni bavi. Tolga si delal srandu, ze dokonce budou mit koruny na hlavach…A ja se jak tele ptala…Fakt? Tak se mi zase vysmal….Zenich a nevesta stale nikde, ale prisel vzdycky nekdo z rodiny se predstavit…Tak klasika, ja usmev a merhaba…Tim se nemuze nic zkazit! U stolu jsme povidali…Pan turecky tlumocnik zil v Cechach 15 let, proto tu cestinu tak vali. Povidali jsme si o rozdilech mezi ceskymi a tureckymi chlapy a kdyz se zeptal Tolgy, co studuje, to uz jsem sla do kolen, protoze na studenta uz je fakt trochu stary, kdyz je mu 36.

A v tom prisli nevesta se zenichem. Ercan mel cerny oblek a Bara byla jak princezna z pohadky. Trpytive saty, nahore korzetove se zavojem. Tancili spolu prvni tanec ve tme a jenom par svetel davalo znat, ze ten tanec je jenom jejich. Hrala italska pisnicka. Jeste jeden tanec na tureckou pisnicku…Par lidi se pridalo a pak novomanzele nastoupili pod podium. Kolem krku jim dali cervenou stuzku a roztahl se cerveny koberec, po kterem meli chodit svatebcani s dary. Panu vyvolavaci se reklo, kdo je na rade, od ktereho z novomanzelu a vetsinou i co venuje (jak na drazbe). Strudl to byl nekoncici a Bara na nas obcas mavla, coz jsem nevidela, protoze jsem si zase zapomnela vzit bryle. Po rodine jsme prisli na radu my, s nasim kouskem zlata. (V Turecku se dava novomanzelum zlato. V kazdem zlatnictvi se prodava zlaty penizek v urcite hodnote, ktere si novomanzele ve zlatnictvi zase promeni na penize). Bara se od nas nechala opusovat na obe tvare, aby mi oznamila, ze mame nalit panaka, ze za nama prijde. Tak mi podala Slovenska spolustolovnice kabelku, ze tam ma ruma, abych to rozlila…A ja se v duchu zaradovala, ze jsem mezi svymi. Hned, co jsme ruma vypili, tak nebehl cisnik, jestli nechceme vodku nebo whiskey…Jsme se vsichni zacali tak neuveritelne rehtat, ze prisel s krizkem po funuse, ale pivo teda bodlo. A to uz se Bara s Ercanem hrnuli ke svemu svatebnimu stolu. Bara se tam nejak napasovala a vysilene sedla na zidli, s tim ze jde za chvili za nama. No videla jsem ji na ocich, ze chce prelizat to zabradli, ale nakonec to obesla…(Ty saty totiz asi nebyly pohodlne jako je napriklad gymnasticky trikot). A na parkete uz to zilo. Ja jsem se kroutila u stolu, ale na parket jsem se neodvazila. Turecti svatebcani se drzeli vsichni v kruhu a zdalo se, ze na kazdou pisnicku tancuji trosku jine kroky, podobne reckemu stylu tanceni…Levou vykrocit dopredu, pak zhoupnuti a pravou dozadu, zhoupnuti, pak doleva a posunuti do prava (nebo jak to bylo), pak pri urcitych taktech nekdy mavaly sehrane rukama a pri rychlejsich skladbach v jednom siku natahly ruce rovne k telu, tesne u sebe a delali male kroky a velke zhoupnuti…Trosku mi to pripominalo Vesmirne lidi cekajici na korab z vesmiru a tancici nejaky ritualni tanec (pardon za ten primer)...Vypadalo to proste jako hopsani v jednom siku s presnymi zakonitostmi…Se mnou to silo slusne a kdyz Bara jako nevesta zavelela, ze jdeme na parket a ze ona to taky neumi, tak jsme se pridaly….Nacpaly jsme se do kruhu a ja uz jsem je chytala, aby me upozornili, ze se drzi pouze za malicky…Kdo to ma vedet, kdyz jsem slepa a od stolu to nebylo videt…A ty kroky, to teda byl zahul…Tolga sedel u stolu a smal se mi, Bara mela dlouhe saty, takze by nebylo videt, ani kdyby slapala zeli, ale zase mela problem, ze ji je neustale prislapavali. Pak to vyresila po svem a sla dovnitr kruhu, aby jim ukazala jak se to tanci. Luskala nad hlavou a smala se. Bylo fajn videt, ze se bavi a ze to umi vyresit po svem. Tatinek nasadil klasicky cesky tanec, tak jsme si spolu notovali, ze bysme je taky chteli videt pri polce, ty tanecni dravce. No nasmala jsem se proste jak uz dlouho ne. Bara pak zavelela, ze jdeme na panaka. Nalili nam takove lampy, ze by se za takoveho panaka nemusel stydet ani Rusak notorik, vypily jsme to bez oklepani. Turecti hosi uznale hvizdli a koukali na nas, asi obdivujic nas zaklon, ktery mame teda slusny…Taky jsme ho cvicily dlouho a usilovne :). Dalsi panak uz fakt trochu prepiskli a museli jsme ho rozlit mezi sest lidi, protoze to uz by svalilo i slona…Oni si asi rikali, ze kdyz nam to tak jde…Sice nam do vodky porad chteli nalivat colu a my porad, ze to chceme jenom zapit…Nakonec to Bara vyresila, proste mu tu colu cisnikovi vzala z ruky a bylo….Jakapak turectina, beze slov to jde taky!

V sest byl konec. Jeste novomanzele pred budovou vypustili lampionove srdicko, ktere Bara popohanela gesty, at leti nahoru a nakonec odletelo, aby neslo zpravu o jejich lasce a stastnem dni nekam daleko. Vypadalo to, ze bude konec, ale to by Bara musela chtit koncit. Takze ceskou posadku jeste nalanarila k nim domu. Tam byl trosku cas posedet a vic popovidat, popijeli jsme caj a pokurovali cigarka na balkone. V byte bylo dalsich par turecky mluvicich strycu, se kterymi se Bara co chvili chytala kolem ramen, se slovy, ze to je hodny stryc. Barina maminka zase vypravela, jak se s tureckou rodinou dorozumivali. To me fakt zajimalo. Tak Ercanova maminka pry turecky a Barina maminka nerozumela ani slovo, tak ji na to pry vzdycky rekla…To vis, ze jo, kocicko…Ale uz rikali, ze se tesi do Cech, ze to bylo taky narocne. Ze v patek pred oslavou k nim porad domu chodil nekdo na navstevy, treba i ve tri rano. Neni divu, ze Ercanova maminka vypadala tak utahane. Uz jsme tam teda nechteli zaclanet dlouho. Takze posledni cigaro na balkone, abysme si domluvili cesky sraz a peceni bramboraku u tureckeho tlumocnika, (musela jsem Tolgovi vysvetlit, ze bramboraky nemaji pranic spolecneho s jejich narodni anyzovou palenkou rakı, jak si myslel), jehoz zena mi vysvetlovala, jak varit ceske knedliky…Takova ostuda! To budu muset napravit! Proste vydareny den, i kdyz tatinek prohlasil, ze za prve mu nebude nikdo verit, ze na svatbe sve dcery si pripijel cajem a ze za druhe svatba koncila za svetla…Ze nase svatby taky sice konci za svetla, ale toho ranniho…Hahaha :).

Hura, a jedeme z kopce…

13. května 2013 v 16:50 | gahurka

Tim nemyslim to, ze by se v mem zivote odehravalo neco negativniho, ale to, ze se citim tak, ze nabiram rychlost a ze se toho deje strasna spousta…

Vcera jsme s Tolgou oslavili presne mesic meho pobytu v Turecku a tak nejak jsme se to snazili shrnout a povidali si o tom, jake byly treba ty prvni dva tydny a jake je to ted. Myslim, ze prvni a pro nas dost zasadni obdobi szivani, jsme prekonali…ve zdravi. Ze oba citime, ze mame ted pevnejsi pudu pod nohama a ze nas vztah je stabilnejsi. Ze i kdyz nam na zacatku prislo, jak to bude strasne vsechno slozite, tak ted vic, nez pred tim citime, ze jsme na to dva. Neni to o tom, ze by ta cesta prede mnou, pred nama, co se rysuje, se jevila najednou jednodussi a zrejma, ale ma mnohem jasnejsi obrysy. Tolga rikal, ze ze me citi, ze se s okolim szivam, ze jsem ted mnohem stastnejsi a ze to urcite zvladneme. Taky mam ten pocit, i kdyz stavy deprese samozrejme jsou.

Jako napriklad minuly tyden…Chodim do prace. Tolga tady maka jak sroub a ja toho zatim moc delat nemuzu, protoze vsechny programy jsou v turectine, takze nejsem schopna neco udelat sama. Ne, ze mi Tolga jenom vysvetluje, co jak mam udelat, ale co jake slovicko znamena, na coz samozrejme nema moc cas…Takze v ramci ukraceni chvile a straveni casu aspon trosku uzitecne, se tady samoucim turectinu. Zrovna minuly tyden jsem se tady snazila ucit pritomny cas prosty a myslela jsem, ze mi ta zavarena hlava, snad praskne. Tolga porad tvrdil, jak je to jednoduche a pritom, kdyz koren koncil tady tim pismenem, tak se tam vkladalo tady to pismeno a tady ta koncovka. Po prubehovem a minulem casu, ktery mimochodem nejsem schopna pouzivat, protoze vsechny slovesa mi zneji podobne, tudiz si je pletu. Tohle uz jsem do hlavy proste nenasoukala a prislo mi jako totalne nemozne, tohle nekdy zvladnout a rict kloudnou vetu, ktera by davala smysl. Zatim bravurne ovladam vetu: Türkçe anlamıyorum tj. Nemluvim turecky…Padla na me totalni depka, kdy jsem se ze zoufalstvi a ze vzteku proste rozbrecela. Tak tady na me Tolga zase koukal a nechapal. Pry mam byt trpeliva. Akorat nevim, jestli mi z te snahy o trpelivost driv nehrabne.

Posledni dobou mi prijde, ze cas leti jak splaseny, tak jako v Cechach. Tydny ubihaji a v pondeli uz clovek premysli, co bude delat o vikendu. Presne jako v Cechach. Pokud nevyrazime na celovikendovy vylet do Tolgova rodiste, İzmiru, ktery nas ceka za 14 dni, tak vetsinou jeden den uplne proflakame a nechce se nam nic delat. Divame se stridave na turecke a ceske filmy, popijime tureckou kavu, ktera by mohla nemocnemu cloveku zpusobit kofeinovy sok a razime turecke stylo aneb jidlo zaklad zivota. A jeden den z vikendu vzdycky vyletujeme.

Minuly tyden jsme vyrazili na plaz k Cernemu mori, do Şile. Bylo nadherne slunecne pocasi a v Istanbulu se zdalo, ze bychom se mohli upect…No tak s nadsazkou samozrejme, ale ja ty teploty snasim spatne uz ted…Tak nevim co budu delat, az prijde to prave leto, kdy je horko i Turkum. Tolga spi v noci zasadne ve spacich teplacich se zavrenym oknem, protoze v noci je prece zima…Ja bych se pro zmenu na noc nejradsi vyslikla i z kuze, kdyby mi pak nebylo takove horko. A pak me Tolga celou noc prikriva, abych nezmrzla a ja se stejne zaryte odkopavam.

Şile je krasne male pristavni mestecko. Turisty jsme tam zatim nepotkali a v lete jsem zvedava, kolik jich tam bude. Turisti zrejme miri do hotelovych letovisek uplne na jihu. Na severu od Istanbulu je na ne zrejme studene more. Ja jsem se i pres stredoevropske blaznovstvi a pocit vecneho horka do vody neodvazila. Za prve tam plavaly zdechle meduzy a co kdyby jeste trochu zily a za druhe byla ta voda fakt studena. Na to, abych to poznala jsem se nemusela namacet cela, stacil palec u nohy. Tak jsme se vylepili aspon na plaz a ja jsem se osmelila, ze se budu opalovat. Nakonec jsem opet odjizdela s rude planoucima tvarema a Tolga se smal, jakou ze mam zdravou barvu...(To mi pripomina, ze mu musim ukazat..Marfusku chci za zenu). Na plazi jsme si oba cetli, dokonce spolecne Tracyho tygra. Tolga se totiz uci cesky aspon cist a spravne vyslovovat. Je to pilny student a ja jsem se uz ponekolikate presvedcila, ze je dobre, ze jsem se nestala ucitelkou. Kdyz mu totiz dvacetkrat opakuju, ze to neni tigr nybrz tygr a on porad zarputile rika to ti, tak uz ho v duchu pohlavkuju…Potom jsme se prosli po plazi, ja posbirala par sutru. Opet jsem v sobe objevila vasen pro sber vseho, co se vyskytuje na plazich. Tolga fotil a dokonce se mi fotak snazil vnutit, ale kdyz videl, ze asi nebudu v tomto smeru umelecky nadana, tak mi ho zas sebral…Kazdy je holt nadany na neco…Jemu zase nejde zpev, o cemz jsem se stacila presvedcit nekolikrat pri jizde v aute. Tak dobre, ze zpiva pro radost, ale poslouchat se to moc neda a to ani nemam absolutni sluch :).

Tento vikend to puvodne vypadalo, ze budeme travit ve skladu praci. Ze zase budu sedet na pracovnim jednani a jedine, cemu budu rozumet, je kontext, ze se povida o fotbale a to ne par minut, ale treba i dve hodiny. Oni u toho vypijou tri caje a ja chytam nerva, ze bych se videla rozhodne nekde jinde. Ale aby se pak pro me Tolga z jednani vracel tri hodiny pres pulku Istanbulu je neekonomicke a casove narocne, tak me vetsinou bere s sebou s omluvou, ze to bude na pet minut. Ale tech jejich pet minut uz jsem prokoukla! Nastesti videl, ze z vidiny skladovaciho prostoru navstiveneho v sobotu, nejsem nadsena, tak zmenil plan. Ze pry ho mam vymyslet ja. A tak jsem myslela a vymyslela,
...Zaparkovali jsme auto u more. Nasedli na lod, na druhy breh Bosporu a sli jsme se podivat do Yerebatan Sarnıcı (tj. Basilica Cistern). Magicke misto, ktere jsem navstivila uz kdyz jsem byla v Istanbulu poprve a rekla jsem si, ze se tam musim vratit. Je to cisterna na vodu zapustena do zeme z 6. stoleti naseho letopoctu. Popsala bych to jako tmavou obrovskou mistnost podeprenou ve vsech castech sloupy, ktere jsou nasvicene, takze to evokuje pocit, ze se clovek prochazi mezi obrima zapalenyma svickama. Protoze je to mistnost s uzasnou akustikou, vetsinou pousteji i nejakou tureckou hudbu a ja bych vsechny ty lidi, kteri pobihaji, nejradsi vymazala a byla tam sama nebo jenom ve dvou. Uzivala ticha a pocitu, ze jsem se ocitla zpet v case. Proste vystat tu frontu stalo zase za to. Zvlast kdyz listky kupoval Tolga a pry pro turecky mluvici sleva, takze listek jsme meli o vic nez polovinu levnejsi nez napriklad nemecti turiste. No a po kulturnim zazitku bylo cas chvili sednout a dat si neco k piti. Hledali jsme nejake klidnejsi misto, nez million turistu za zady. Nasli jsme krasnou kavarnu s lavicema oblozenyma polstarema. Puvodne jsme mysleli, ze si dame caj, ale kdyz jsem videla pivo u vedlejsiho stolu (ne vsude se pivo prodava…v muslimskych restauracih a kavarnach alkohol neprodavaji), tak bylo jasno. S chuti jsme svlazili hrdlo a ja jsem si podupavala do rytmu hudby, kterou obstaravali zivy hudebnici, coz je asi vice k videni v mistech bohatych na turisti. Byli to tri hudebnici a hrali na housle, bubinek a nejaky strunny nastroj vzdalene pripominajici nas cimbal ale nehralo se palickama ale prsty, nasazovacima zeleznyma trsatkama (nastroj se jmenoval kanun). Byla to nadhera a ja jsem se po jednom pivu tak odvazala, ze i hudebnici si vsimli meho zajmu a zacli na me pokyvovat. To uz byl Tolga trosku nervozni, tak me chytil kolem ramen, coz fakt normalne nedelava. Asi aby bylo jasno, s kym tam jsem. Prosli jsme se parkem, usadili jsme se u fontany a pri pozorovani promenadujicich se zahalenych zen jsme meli vaznou debatu o tom, zda je to svoboda a nebo je to jenom ortodoxni postoj vydavany za svobodu. Ja tady neziju dlouho, takze zastavam nazor, at si kazdy chodi v cem chce, hlavne, kdyz mi to nebude nutit. A Tolga zastava nazor, ze vira, by mela vychazet z presvedceni cloveka, ze je to neco, co si neseme uvnitr sebe samych a proto to prece nemusime davat najevo navenek, pokud to tak je, tak uz je to radikalni. Jako priklad uvedl svoji babicku, ktere je 93 let. Samozrejme je muslimka, asi tak jako byla presvedcena krestanka moje babicka, ale zahalena nechodi. Ani satek a uz vubec ne burka (burka se tady rika cernemu habitu. Dlouha sukne pres to satek, ktery odhaluje v Turecku pouze oci a nos. Ale neni to moc caste. Mnohem casteji zeny nosi zahalene pouze vlasy). Trosku me to prinutilo divat se na veci tady jinak nebo o nich aspon jinak premyslet. Tolga tvrdil, ze momentalne je to spis moda, jak dokazat, jak dobra muslimka zena je. No a kdyz jsem se ptala na lodi zpet, co je to za divne pany s kalhotama s rozkrokem tak nizko, ze i muj bracha by se divil, s plnovousem po prsa a cepickou na hlave…tak Tolga odpovedel, ze to jsou chlapi, co predstiraji, ze jsou svati muzi. Tak to uz jsem vazne nerozumela nicemu. To asi zabere jeste delsi dobu a mela bych si asi o islamu taky neco precist.

Jeste nez jsme nastoupili do auta a rozjeli jsme se smerem Ataşehir, jak se jmenuje cast Istanbulu, ve ktere bydlime, tak jsme se usadili na pohodlne polstare, divali se na more a Bosporus a popijeli caj. A ja si rikala, v jak zvlastni zemi, plnych protikladu jsem se rozhodla zit. Na jedne strane lide mili pratelsti a otevreni, zeme historicky bohata, plna posvatnych mist jako je treba nejvyssi hora Turecka Ararat, kde pristal se svou mytickou Archou Noe…a na strane druhe politicky utlak, zavirani lidi za vysloveni politickych nazoru, potlacovani pokojnych demonstraci slznym plynem. A to neni jenom Tolga, kteremu se to nelibi a ktery ma strach, jakym smerem se jeho milovana zeme, na kterou je tolik hrdy, ubira, ale taky vsichni jeho pratele a dalsich nevim kolik milionu lidi.

No a pak nez jsme dojeli domu, jeste nam zbylo zajet podepsat najemni smlouvu na novy byt. Neni to nic velkeho, ale vzhledem k tomu, ze je to 3+kk, tak je to rozhodne vetsi, nez ten metr ctverecni, co obyvame ted. Pravda, ze normy toho, jak by melo byt v byte vse udelane, jsou zrejme jine, nez u nas. Celou dobu jsem se v duchu smala, az tatinek prijede a bude obhlizet, jak ze to ti turecti remeslnici pracuji. No nektere chyby jsem videla na prvni pohled a to ani nejsem stavar. Napriklad dira, kruhoveho tvaru v okne me trosku prekvapila. Pry je to kvuli cirkulaci vzduchu a v zime ji budeme necim zacpavat. Pak me mile prekvapila velka koupelna, do ktere se vleze pracka, jak rikal pronajimatel, ale nikde tam na pracku neni privod, na coz jsem musela upozornit ja, a to jsem na tyhle veci nemozna. Kolem bytu je prostor, ktery je mozno vyuzivat pouze z naseho bytu a je to super, ale budeme tam lozit oknem. To jsem zvedava, jak si moje maminka bude uzivat snidani venku s vidinou, ze se tam bude strachat oknem, ale tak trocha pohybu nezaskodi, ne? A pak jsem premyslela, jak zvladneme tu mesit v sousedstvi, odkad se ozyva halekani petrkat denne, ale jinak je to pry super klidna lokalita. Ale i pres to se moc tesime. Halekani bysme se tady stejne nikde nevyhnuli, protoze je vzdycky slyset odevsad. Tolga spi, jak zabity, ale me to zatim budi pokazde. Jinak je to byt novy, s malymi pokojicky a uz se tesime, jak se budem zarizovat a na spoustu dalsich veci, ktere nas spolu jeste cekaji...

Prvni tydny v Turecku

30. dubna 2013 v 13:33
Prvni pocity z Turecka uz vlastne nebudou uplne ty prvni, protoze jsem se konecne neco odhodlala napsat az skoro po trech tydnech, co jsem tady. Musim rict, ze to nebylo asi tim, ze by nebylo, co psat a ze by se nic nedelo. Ale spis jsem to prozivala tak vnitrne a potrebovala jsem si to hlavne srovnat sama v sobe. A mela jsem s tim teda co delat. A pak kdyz uz jsem byla pozitivne naladena a vsechno se zacalo srovnavat, tak jsem se dozvedela o odchodu jednoho hodne blizkeho a pro me duleziteho cloveka (…budiz mu zeme lehka), tak jsem byla zase smutna a zase jsem si rikala, ze bych asi nebyla schopna psat tak, jak jsem se pred tim poslednich par dnu citila…Takze jsem to porad odkladala a odkladala.

Odjezd z Cech byl hodne vypjaty hlavne kvuli tomu zatracenemu stehovani z Prahy do Zlina…(Ne nadarmo se rika lepsi vyhoret). Se vsema bylo potreba se rozloucit a louceni kdyz clovek nevi, na jak dlouho bude, je vzdycky tezke. Mam na Prahu spoustu vazeb, je tam spoustu pratel a tam lezi taky spousta vzpominek. Nektere jsou hezke, jine boli…Ale prece jenom je to sedm let zivota, ktere jsem nechala za sebou. Takze kdyz jsme jeli smer Zlin s autem plnym nabytku, byla jsem rada, ze vedle me sedi bracha, co se na nic neptal a drzel me za ruku. Nektere veci se nedaji vypovedet, nektere veci se musi asi zazit.

Pak prijezd do Zlina a doma to tesne pred Velikonoci vypadalo jak po vybuchu bomby. A nejak jsme nedomysleli, ze ty veci v tom nasem nenafukovacim baraku musime taky nekam uskladnit. Takze ja absolutne vynervovana, vecne protivna. Rikala jsem si, ze snad klid nikdy nebude, ze se musim jeste nejak sbalit, ale to bych ty veci prvni v tom chaosu musela najit. Nakonec se to kupodivu zvladlo. Samotny odjezd probehl v duchu ocekavani lepsich zitrku a teseni, cemuz hodne prispelo dubnove pocasi. Pokazde kdyz jsem se podivala z okna, tak jsem si rikala, ze je to parada, ze ten metr snehu je znameni, ze uz tady nemam zustavat ani minutu. Jedina komplikace, ktera me potkala byl zanet stredniho ucha a nemoc tesne pred odjezdem. Ale dobre to dopadlo. Odletela jsem.

Prvni tyden v Turecku jsem jeste cele dny lezela v posteli a snazila se dolecit to, co jsem v Cechach nestihla a musim rict, ze na aklimatizaci bylo asi fajn byt zalezla v posteli a cele dny cist a tesit se, nez Tolga dorazi domu z prace. Mesic pred tim se pored neco delo a prozivala jsem pomerne vyzivny stres…Takze vlastne to, ze se prvni tyden vubec nic nedelo, byl ten cas na to, abych se znovu nadechla, v klidu se vybalila, uklidila zaneradeny byt a tesila se, az venku vyleze slunicko.

No a taky nastala doba szivani, spousta jazykovych a lidskych nedorozumeni. Pomalu ale jiste mi zacalo dochazet, ze tady nejsem tentokrat na dovolene, ze se nesbalim a neodjedu, ale ze tady s tim clovekem budu na trvalo zit. A taky jsem si uvedomila, ze to nebudou jen zamilovane pohledy, ale jak to normalne chodi, obcas budou hromy blesky, ktere s Tolgou taky musime zvladnout. Ale o vsem je potreba mluvit, takze nakonec…dobra vec se podarila, verna laska zvitezila…

Uprimne musim rict, ze Zuzka je horka hlava, takze obcas je to se mnou tezke, zvlast nez mozek zacne normalne fungovat a premyslet, ale na druhou stranu zase…kdyz je clovek nastvany, dokaze asi nejuprimneji a nejpresneji formulovat, co ma za problem…Takze vsechno zle je na neco dobre a my jsme vzdycky pak meli pocit, ze nas to sblizilo a ne naopak.

Druhy tyden, co jsem tady byla, byl v Turecku statni svatek. Puvodne jsme mysleli a planovali, ze nekam vyrazime a budeme sami, ale nakonec jsem Tolgu premluvila, ze pojedeme do Izmiru k rodicum. Myslim, ze nakonec to byl ten nejlepsi plan. Uzili jsme si extra plnou penzi vcetne uzasneho ubytovani, skveleho jidla a hlavne prijemne spolecnosti. Porad jim nic nerozumim, ale s Tolgovou maminkou jsme nasly spolecnou mezinarodni rec, kterou je pantomima. Dokonce jsme rikaly (Tolga prekladal), ze mame jasne herecke nadani, o kterem jsme driv nevedely…

Rano jsme vstavali a byla uz pripravena snidane na zahrade. Pro tentokrat nas maminka kupodivu nebudila pistalkou, kterou svolava celou rodinu ke stolu vcetne tety, ktera bydli opodal. Musim rict, ze poprve jsem na to koukala docela vyjevene, ale vlastne mi to prijde jako skvely dorozumivaci prostredek. Tolga mel pak vymysleny program na odpoledne a vyrazili jsme trochu poznavat okoli. Mel vymyslenou trasu po pobrezi….Takze jsme objeli vsechny pristavni mestecka v okoli Izmiru. V Alaçatı jsme si dali nejake mistni zakusky…Sladke to bylo se zvlastni prichuti, ale k caji se to hodilo. Prosli jsme se staryma ulickama a obdivovali stare kamenne domy, podivali se na mistni trh a ja si rikala, ze jsem vazne v jinem svete…Vsichni se prervavali, az mi to moje nemocne bubinky skoro nebraly. A ten trh byl obri. Jahody uz byly za hubicku a te zeleniny. Na vsechno jsem mela chut. Na kaficko jsme jeli do Çeşme a krome toho, ze svitilo slunicko a ja mela tendenci prijimat slunecni energii aktivne, tak jsem odsad odjizdela s krasnym cervenym nadechem. Tolgova plet dostala narozdil od te me olivovy nadech, jak on rika…Ptal se, kdy zhnednu a ja jsem rikala, ze s tou hnedou to u mne neni zas tak horke, ze vetsinou zcervenam a pak zase zbelam, ale co je v lete skvele je, ze mam pihy…To jsem tady teda fakt u zenskych nevidela. Jsem tady proste ve vsech smerech za exotku…Nemam teda pocit, ze by na me tak strasne divne koukali, jak si spousta Cesek stezuje, ale pravda je, ze obcas se k nam nejaky Turek prida a neco Tolgovi povida a on pak odmita prekladat s tim, ze ho neposlouchal. Tak nevim, no…

Naposledy me docela pobavilo, kdyz se me Tolgova maminka ptala, jestli je to moje barva vlasu a jestli si je natahuju. No to me hrozne rozesmalo. Oni totiz, aby Turci meli rovne vlasy tak si je musi narovnavat, protoze vsichni maji kudrnate nebo vlnite. Tak o tom si ja muzu nechat jenom zdat. Tak se na ty moje drataky s obdivem divaly, ze to je teda neco mit takove vlasy rovne jak hrebiky. A pak me pobavilo, kdyz se ptali, jestli pletu. Ja a plest, no to urcite! Tak to Tolga musel prekladat, jak jsem jako mala zkousela nejakou salu, ci co a ze mi to mama radej vzala, se slovy, ze bude lepsi, kdyz nebudu jednooka. A ze s mym stylem by se snadno mohlo stat, ze bych byla za kyklopku….Tak nevim, jestli si potom nerikaly, ze ti ceske holky nic neumi…Ale treba bude stacit, kdyz udela toho jejich tureckeho kluka stastnym…Na to Tolga snad zadny ode me pleteny svetr nebo zaclonu do bytu nepotrebuje…

Dalsi den prijeli Tolgovi kamaradi na navstevu. Tak si kluci vytahli nove fotaky a cocky, aby si to vsechno ukazali. Premontovali si cocky z jednoho fotaku na druhy, aby se pak vzajemne fotili. No pripadala jsem si, jak kdyby se potkali mali kluci, co si ukazuji sbirku anglicaku. Pak jsme vyrazili spolecne na fotici prochazku. Ja teda nevim, ale trpelivost asi taky nebude moje silna stranka, protoze kdyz vsichni stali u jednoho plotu a fotil kazdy z nich jeden a ten samy drat 20 minut, tak uz jsem chytala trochu nerva. Ono totiz tam s tim objektivem to nebylo dobre, tak zacal Tolga montovat jiny objektiv... No ono to bude asi fakt veda udelat peknou fotku. Ne jak ja, hlavne to tam rychle namrskat, nejake presvetleni me vubec netankuje a honicka za dobrym zaberem uz vubec ne. Asi podle toho ty moje fotky taky tak vypadaji…Pak jsme vyrazili k mori na caj…A zase jedina zenska siroko daleko, ktera chtela pivo, jsem byla ja. Uz jsem si zvykla, ze cisnici pak nesou zlatavy mok a strkaji ho pod nos Tolgovi a kdyz turecky vysvetli, ze je to pro me, tak mi ho podava se zvednutym obocim. No vysvetlovat jim, ze jsem z Ceske republiky a ze tam opravdu v hospodach o caji nesedime, je zbytecne. Tentokrat jsem i Tolgu premluvila, at si da se mnou pivo s tim, ze musi trenovat na tu ceskou svatbu, na kterou v cervnu pojedeme. Uz po dvou sklenickach byl takovy vysmaty, ale ridit ocividne mohl. V Turecku si totiz clovek muze dat jedno pivo a ridit. Tak nevim, snad tady nejezdi uplne nadratovani. I kdyz styl jezdeni tureckych ridicu by tomu mnohdy odpovidal….Nestacim se tady totiz divit. Tak nejenom, ze jsem videla v nacpanem aute lezet malou hocicku za zadnim sklem. Deti tady vozi normalne nepripoutane na prednim sedadle spolujezdce, v zacpe vybehne holcina do kramu, aby si nakoupila a vratila se zpatky do auta, ktere se nepohlo ani o pid. To ze se tady normalne bez blinkru prejizdi na dalnici pres tri pruhy, to uz me nevyvadi z miry. A kdyz jsem videla auto na dalnici dokonce couvat k odbocce, kterou ridic minul, tak jsem kulila oci a Tolga se jenom smal. Ten provoz me tady v Istanbulu dohani k absolutnimu silenstvi, na neustale troubeni uz jsem si zvykla. Ale nez jsme se za dve hodiny dostali z asijske do evropske casti Istanbulu, tak jsem mela pocit, ze jsem zestarla o 50 let. A to jsem jeste nejela autobusem. To bude, pravda, urcite dalsi do serie nezapomenutelnych zazitku, protoze ty autobusy jezdi uplne narvane nadoraz.

Ale to jsem odbocila…Zpet k Izmiru. Vratili jsme se k Tolgovym rodicum a cekala nas hostina. Pro ne to teda nejspis bylo takove skromne pohosteni, ale ja jsem zase kulila ociska. Ruzna pecena zelenina a hrozne salatu, vyborna ryze a samozrejme se podavalo maso a domaci peceny chleba. Tady je normalni, ze maji ryzi jako prilohu a jeste k tomu zakusuji chleba, asi aby se vic najedli nebo co. Ale uz to delam taky a mam dve kila nahore. Turecka kuchyne tedy moc dietni neni. Oni jsou navic bajecni stravnici. Takze i kdyz mam pocit, ze jsem toho sporadala pro regiment, tak oni mi porad tvrdi, jak vubec nejim a musim byt hladova. Spatne se jim vysvetluje, ze uz do sebe fakt nic nenarvu, ale pak prijdou stejne jeste se zakuskem…ktery je pokazde jiny, ale pokazde strasne specialni, ze ho delali jen kvuli me…Tak to do sebe jeste vetsinou vpravim a pak mam pocit, ze se pri chuzi spis valim jak velka koule a ze kazdou chvili prasknu.

Kamaradi odjeli a my jsme si dali vecerni particku karet u babicky na terase. U toho se taky moc mluvit nemusi, takze je to pro me takova mene narocna spolecenska udalost, protoze po dvou hodinach same turectiny kolem me, jsem stastna za ticho a nebo cestinu v telefonu, kdyz mi volali rodice. Kdyz me slyseli mluvit, tak rikali, ze mluvime hrozne rychle a ja si v duchu rikala…Hmmm, tak to nevite vy, jak turectina zni me…spanelska vesnice prozatim.

Po particce karet stryc zacal z niceho nic zpivat tureckou pisnicku Suzan Suzi, aby se k nemu cela rodina pridala a byl z toho nadherny vecer, kdy mi vsichni zpivali turecke pisnicky jenom pro me. Nadherny pocit. No a kdyz poprosili me, tak jsem taky zpivala…Motlitbu od Marty Kubisove. A mela jsem slzy v ocich. Smutno mi bylo po Cesku, po cestine a po spouste tech ceskych vecech, ktere tady nejsou.

Dalsi den jsme se s Tolgou vydali do Izmiru kvuli zjistovani informaci o vizech pro me. Takove nejake zvlastni to bylo. Ty informace mi prisly trosku zcestne, protoze od Cechu jsem mela informace zase uplne jine. Takze nas to spis zmatlo, nez by nam to pomohlo. Ty viza me jeste porad cekaji vyrizovat. Porad je na to cas, protoze jako Ceska tady muzu 3 mesice bez viza pobyvat, ale budu to muset nejak vyresit, a to brzy. No v Izmiru jsem pak hrala s Tolgou na schovku, coz byl taky uzasny zazitek. Ono totiz doslo k nedorozumeni a protoze se Tolga nastval a samozrejme se nechtel hadat na ulici, tak mlcel…No a ja protoze jsem povaha otevrena a moc rada si povidam, tak me to mlceni totalne vytaci, kdy dochazi v mem mozku ke zkratovym situacim. Takze kdyz zrovna neco psal kvuli praci na telefonu, tak jsem se proste schovala za sloup. A tam jsem jako chytre cekala. Pak me zacalo napadat, ze to byl teda fakt skvely napad, kdyz nic nerozumim a pak me zacalo napadat, ze doufam, ze mu taky nerupne v kouli a bude me snad hledat, protoze pak bych teda fakt nevedela, co bych delala. No na 31 to mam fakt v hlave srovnane, trubka. A on me nastesti hledal, aby mi rekl, ze hra na schovku v sesti milionovem meste je fakt skvely napad, jestli jsem se nezblaznila. Tak jsem mu rekla, ze jsem se zblaznila. Tak jsme si to vysvetlili, konecne byl cas si chvili sednout a teda nemlcet a neco si k tomu vzajemne rict, aby jsme dosli k zaveru, ze jsme oba uplne prdli.

Tak fajn…nuda nebude, to bysme meli. Co me mrzelo vic bylo, ze jsem se mela v dobe schovavane setkat s kamaradkou, ktera v Izmiru zije. Usoudila jsem, ze to asi nebude uplne nejlepsi moment na pratelsky pokec, tak jsem to zrusila s omluvou, nabrali jsme stryce a hura zpatky do rodneho hnizda, Çeşmealtı…

Maminka, ackoliv, bylo osm vecer, tak nas vitala v pyzamu, ale uz jsem si zvykla, radej se nicemu moc nepodivovat. Porad totiz nevim, co je divne a co ne. Mozna jim taky na me prijde neco divneho, co ja vim…A uprimne, daleko od pravdy by nebyli. Tolga nastesti nasi hru v Izmiru nikomu nepopisoval, za to maminka vypravela, jak jeji manzel prekvapil jednou ji…Slibil darek, ze ktereho ji bude zrak prechazet…Tak si pry rikala, ze to bude nejaky prsten s diamantem a pak dostala pletovy krem…Tak to jsem se neuveritelne zasmala ja, protoze jsem si vzpomnela na moje rodice…Kdy mamince od tatinka kupuji darky zasadne ja, protoze tatinek prijde vzdycky s napadem jako, ze by treba mamince mohl udelat radost novy vysavac…Tak Turecko nebo Cechy, vsude je to ve sve podstate stejne…

No a dalsi den uz jsme mirili zpet do Istanbulu a tentokrat jsme si vybrali nadhernou cestu po pobrezi, s tim, ze udelame zastavku v Troji (pozn. Truva turecky). Cesta byla nadherna. Svitilo slunicko a priroda tam byla krasna. Zelene kopce s olivovnikama, vyhledy na tyrkysove more, opustene egejske baracky, stare pani v tureckych kalhotach s satkama na hlavach, pasacek koz….A u Troji louka se zelenym obilim a zapadajici slunce. Nadhera. Troju jsme zmeskali. Uz bylo zavreno, ale vlastne me to ani moc nemrzelo, protoze jsem se porad bala, ze by me to zklamalo, po nadhernem miste, ktere jsme navstivili blizko Izmiru s nazvem Erythrai…turisty zapomenute misto se starym antickym divadlem, uprostred byl strom, pod ktery jsem si sedla a divala se, jak odpoledni slunecni paprsky prosvetluji listy…Takova ta chvilka klidu, kdy clovek premysli nad nicim a nad vsim. Tolga zrovna fotil. Pak jsme se sli podivat na vyhlidku, ja si natrhala kytici vlcich maku a pokracovali jsme dal.

No a zpet Istanbul a zpet nas maly bytecek a zpet ke shonu a prachu a zpet do reality, ktera je prodchnuta momentalne slunickem a kdyz se zadari, tak i morskym vzduchem. A spoustou vsednich i nevsednich veci. Kazdy den me neco potesi a neco prekvapi. Kdyz si zacnu delat z neceho srandu, tak Tolga rika, at hlavne nedelam Turecku jenom spatnou reklamu, at taky rikam ty veci, ktere tu jsou hezke. A ze tady toho je spousta krasneho, vcetne hrozne veselych a pohostinnych a pratelskych lidi…O te spatne reklame hlavne mluvil v souvislosti s tim, kdyz jsem rikala, ze si do Cech poridim muslimske bikiny a budu rikat, ze me v tom nuti chodit na plaz. To jsou totiz takove specialni bikiny, kdy nejde videt ani kousek tela. Vypada to, jak skafandr s cepici na hlave…Uzasne sexy a musi to byt skvele na mocovy mechyr a vajecniky, jak jsme se kamaradkou Barou shodly. Na internetu jsem to videla pod nazvem burkini, Tolga tvrdil, ze se to jmenuje jinak….No to je jedno…

Zitra nas ceka den volna, tak jako vas v CR. My jedeme na plaz a co vy?

Jak to všechno začalo...

2. dubna 2013 v 21:38 | gahurka

...sedím v práci a jsem naštvaná...Ta ženská si ze mě snad musí dělat legraci. Tak několikrát slíbili, že zaplatí, ale pořád nic. Šéf už se mě poněkolikáté ptá, jak to vypadá s tím tureckým partnerem, jestli se ta komunikace někam pohnula a já poněkolikáté odpovídám, že slibujou a nakonec se nic neděje. Sedám k počítači a napíšu jeden ze svých ostřejsích mailů, jehož součástí je věta "jestli se mnou hraje nějakou hru, ke kterému neznám pravidla". Odpověď s omluvou přijde záhy, spolu s upozorněním, že zaplatí, ale že by si tam rádi započetli také svoje faktury z roku 2010 (nutno podotknout, že se píše rok 2012!). A já si v duchu říkám, že to už snad ze mě dělá pr... Odpovídám, že faktury jsem nikdy neviděla, tudíž žádný zápočet nehrozí. A zpět do mailu mi přijde komunikace, kde v příloze, určené mému kolegovi, jsou inkriminované faktury k vidění...A to si jak ididot připadám já a snažím se domluvit, aby mi faktury opravili, což by tedy rozhodně dělat neměli a nemuseli. Paní je navíc milá a vstřícná. Takže píšu mail totálně jiným tónem a omluvím se, připíšu větu, že jsem slyšela, že je v Turecku krásně a že bych se tam někdy ráda podívala. A jako odpověď si v příloze můžu rozkliknout spoustu krásných fotografií. Říkám si, jak neuvěřitelný fotografie to jsou a kde je asi stáhla, ale v rohu zahlédnu podpis té paní, se kterou si celou dobu píšu. Tolga Dogan přece musí být žena, no ne? Nedá mi to, a jméno zadám do vyhledávače. A přijdu na to, že Tolga je mužské turecké jméno, které by se dalo přeložit jako "Helma" a příjmení se dá přeložit jako "Sokol!. Takže já si celou dobu píšu s Helmou Sokolem, v domnění, že je to paní a on je to pán. No paráda! To se může stát jen mně! Paní, kterou jsem tak celou dobu oslovovala, zapomněla podotknout, že je vlastně pán...Na svou omluvu jsem si v duchu řekla, že takový pitomý jména. Kdo to má vědět...Jestli je například Burcu nebo Efe chlap nebo ženská?



No ale já a pan Dogan si neustále píšeme, protože řešíme vzájemný zápočet, ale vždycky už připíšeme pár řádek o tom, jaké je počasí, co děláme nebo co máme rádi. Jsem strašně ráda, protože v poslední době už jsem měla pocit, že angličtinu rozhodně nepoužívám tak často, jak bych si přála a spoustu věcí zapomínám. A dny v práci nejsou tak nudné, těším se, co dalšího se o Turecku dozvím. Neptá se nikdy na nic moc osobního, ale maily jsou čím dál delší. Víc píšeme o tom, co si myslíme, víc si píšeme o tom, co nás na našich kulturách štve, jakou máme práci, jaké máme sny, o cestování, o historii, politice. Postupem času začíná být komunikace osobnější. Už to není jen kamarád přes e-mail nebo Skype. Už to není práce, už je to život. Mám pocit, že mu můžu říct nebo napsat spoustu věcí, které jsem dlouho nosila v sobě, protože se přece nikdy neuvidíme, jak taky? Já mám svůj život tady a on má svůj život tam...Začínají velké osobní problémy a já si čím dál víc nevím rady. Trávím mnohem víc pátečních večerů sama doma a smutná a na druhou stranu ráda, že je tady aspoň někdo, kdo se mnou chce být, i když na dálku. Nic ode mě nechce, nic ode mě nečeká a přece tady je. Cítím platonickou náklonnost.



A on jednou pošle link na své webové stránky s fotkama, kde má uloženou svou profilovou fotku. Z obrazovky se na mě zamyšleně dívá, černovlasý hnědooký kluk, ne o moc starší než já, a co víc, je moc hezký nebo to možná neumím dostatečně popsat, ale něco, něco na něm je. Na tu fotku se dívám často, snad abych si připomněla, že to je ten člověk, co je na druhé straně. Problémy doma se stupňují a já si říkám, že by bylo možná dobré na chvíli odjet. Aspoň na čtrnáct dní všechno hodit za hlavu a podaří se mi přemluvit kamarádku, abychom jely na společnou dovolenou...kam? No přece do Turecka! První, ryze holčičí týden, strávíme jenom spolu v Istanbulu a užíváme si jinakosti. A já si říkám, že možná tohle jsem potřebovala, aby se mi uklidnila rozjitřená mysl. Že mám čas přemýšlet a mluvit a možná i chvílemi nemyslet vůbec. Druhý týden přejedeme do Izmiru, kde nás na letišti čeká náš průvodce Tolga. Na letišti čeká ten stejný černovlasý kluk, jakého znám z fotografie, ale překvapí mě, jak plachý je. Chvíli trvá, než si na stávající situaci zvyknu, ale nakonec se z něj vyklube skvělý průvodce, vtipný, gentleman a užijeme si společně výlety po památkách. Je to úžasný týden.



Vrátím se domů a čeká mě chladná sprcha. Mám pocit, že sny se mi tříští. Všechno, co jsem si kdy přála, je pryč. Všechno, o co jsem usilovala, zmizelo. Cítím, že jsem na kolenou a nevím, jak mám vstát...že jdu a šla jsem po cestě, která nikam nevede. Že můj život je pln otázek, ale žádných odpovědí. Že všechno, co jsem kdy udělala, pro co jsem se rozhodla, bylo špatně. Připadám si stará. Připadá mi, že během pár posledních měsídů jsem zestárla o tisíce let. Tu ženskou v zrcadle nepoznávám. A Tolga...Pořád tady je. Nikdy nesoudil, nikdy se na nic neptal. Jenom tady byl. Přítel, opora, moje všechno. Většinou mi připadalo, že mu nemusím říkat, že jsem smutná, ale vyčetl to někde mězi řádky, jenom ze stylu psaní. Uvědomila jsem si, že na něj každý den myslím. Uvědomila jsem si, že se těším, až bude večer a budu mít zase na chvíli pocit, že je se mnou...i když daleko. Těšila jsem se na ten pocit, že se smějeme stejným věcem. Uvědomila jsem si, že jsem zamilovaná a začala jsem cítit, že něco podobného se děje jemu. Pamatuju si přesně na den, kdy jsme si napsali, že se máme rádi, ale cesta v mojí mysli, k tomu, že bych chtěla být s ním v Turecku byla ještě dlouhá. Dlouho jsem si říkala, že přece bych tam nemohla žít. Bála jsem se reakce okolí. Všeho jsem se bála. Bála jsem se zklamání a další chyby v životě.



Mám v živé paměti, když jsem poprvé mamince řekla, "že se tady můžu na všechno vykašlat a že se odstěhuju do Turecka", tak se na mě dívala s neskrývaným zděšením a její první reakce byla: "A co bys tam proboha dělala?" Tehdy to nebylo ještě vážně. Jen jsem to plácla a ta myšlenka ve mně musela uzrát, abych ji proměnila v čin. Ale začala jsem jí o Tolgovi víc povídat a ona začala projíždět internet a o Turecko se víc zajímat. Věděla už před tím, že si píšu s agentem z Turecka a že jsem ho na dovolené potkala a myslím, že jí to nepřipadalo zvláštní, protože moje práce byla komunikovat s partnery z celého světa. Navíc mám pár přátel cizinců. Myslím, že čím víc jsme si o tom povídaly, tím víc jsem si začala připouštět, že bych to možná měla udělat, že bych měla jít za svým srdcem. Že bát se je možná přirozené, ale podlehnout strachu by znamenalo celý život toho litovat a přemýšlet, co by se asi stalo, kdyby...A slovo "kdyby" by do našeho životního příběhu nemělo příliš často patřit....tak jsem si to aspoň vždycky myslela. Myslím, že jsem se rozhodla ve chvíli, když mi napsal, "že mi nemůže slíbit, že mě bude milovat celý život stejně, že láska se mění, prochází obdobími, ale že mi může slíbit, že naše láska pro něj nebude nikdy znamenat míň."



Tvrdší oříšek bylo říct to tatínkovi a bráchovi. Z toho jsme měly s mamčou nahnáno obě. No a maminka se rozhodla, že bude dobré mi trošku připravit půdu pod nohama...To takhle jednou jela ode mě z Prahy a tatínek ji vyzvedával na nádraží. V rádiu v autě zrovna doposlouchal přímý přenos hokejového zápasu Zlín vs. někdo, kdy Zlín vyhrál. No a protože celá rodina ví, že hokejové skóre značně ovlivňuje rozpoložení našeho tatínka, rozhodla se maminka jednat. Začala si stěžovat, co ta jejich bláznivá dcera zase vymýšlí. Že zřejmě jsem se zamilovala do Turka a chci se tam odstěhovat! Taková hrůza! Že v noci kvůli tomu nemůže vůbec spát, že se o mě strašně bojí...A když tatínek viděl, jak je z toho maminka špatná, tak se ji jal uklidňovat, že to určitě nebude tak hrozné a co už nadělají, když jsem dospělá. No prostě moje maminka by si za tento herecký výkon zasloužila nejméně Cenu Thálie a možná i Oscara!



Poznali ho před Vánoci, kdy už o stěhování věděli. Myslím, že setkání bylo náročné do té chvíle, než můj bratr poznamenal, že nemám mít strach, že ho opijeme slivovicí...V té chvíli jsem se začla fakt bát, ale vlastně to byl nakonec docela dobrý nápad.

Rozhodně jsme měli už za sebou počáteční faux pas, kdy Tolga na uvítanou políbil mého tatínka na obě tváře, jak je v Turecku zvykem, což jsem nevěděla. Tatínek koukal jak vyoraná myš a Tolga byl překvapený, proč se tak divně tváří, když je to normální. Setkání bylo nakonec úžasné a myslím, že veškeré předsudky o Turcích padly...Ufff, ještě že tak!

Pak zas čekalo představování mě, jeho rodině..Náročná záležitost, zapamatovat si jména všech tet a asi padesáti bratranců, když měli zas ty neuvěřitelně nezapamatovalné a nevyslovitelné jména. Navíc moje nulová turečtina. Tak jsem se jenom usmívala, ale kupodivu jsem jim asi nepřipadala jak chladná Evropanka, což je zase prý předsudek, který koluje o nás. Návštěva byla vřelá a já jsem cítila, že všechny věci, které se dějí jsou správně. A cítím to tak do dneška...



Ale čeká mě nová kapitola, mnohem zásadnější...život tam...Ale o tom až příště...Za 10 dní...

Kam dál